Dance.PragmaLista.info

Pět standardních tanců (angl. "ballroom dances"), waltz, tango, valčík, slowfox a quickstep, se všude po celém světě tančí jak jakožto tance společenské, tak i při soutěžích v tanečním sportu.

Anglický výraz "ballroom" označuje sál, v němž lze pořádat plesy, tj. formální společenské taneční akce. Plesy bývaly v dobách před příchodem rozhlasu a televize důležitými společenskými událostmi. Anglické "ball" (ples, bál) pochází z latinského "balare", jež znamená "tančit". Z něj pocházejí rovněž slova příbuzná — balet, balerína, balada, atd. Poznamenejme, že původ výrazů jako "balón" (kulatý předmět ke hraní, tj. míč; angl. rovněž "ball") je zcela odlišný — je odvozen ze starogermánského "bollr", jež znamená "nafukovat".

Figury tzv. "moderních" společenských tanců byly standardizovány a jsou nyni roztříděny podle úrovně obtížnosti z hlediska učení a existuje pro ně mezinárodně dohodnutá terminologie, technika, rytmy a tempa. Avšak vždycky tomu tak nebylo. (Pozn. překl.: anglického "modern" se v Anglii dosud užívá k označení tanců standardních; označnení "moderní" se vžilo ve dvacátých a třicátých letech, aby se tyto tance odlišily od společenských tanců "staré školy" , tj. line, old national, atd. U nás užívaný termín "standardní" souvisí právě s výše zmíněnou standardizací.)

Tyto standardní společenské tance mají rozličný původ, rytmus, tempa, i estetiku, avšak jedno mají společné. Všechny se tančí v páru (obvykle pán a dáma) v "uzavřeném držení", přičemž při provádění všech figur se zachovává fyzický kontakt mezi partnery v pěti místech (viz níže).

Držení v páru

Uzavřené standardní držení v páru vyžaduje, aby při tanci byl mezi partnery zachováván kontakt v pěti bodech. Patří sem tři kontaktní body rukou (ruka je zde ve významu od špiček prstů po zápěstí, pozn. překl.):

Vedle těchto tří kontaktních bodů rukou existuje kontakt ještě ve dvou místech:

V ideálním případě jsou v tomto držení, díky vhodnému umístění paží a rukou pána, horní části paží dámy (od ramene po loket) v horizontální poloze. To nejen že činí pro dámu pohodlným následovat pánovo vedení, ale rovněž to dodává páru královský styl vzezření (deportment regal — jde o charakteristický vznešený způsob držení těla i pohybu, pozn. překl.). Tento způsob vzezření je charakteristický pro tance pocházející ze západní Evropy a je dědictvím toho, že společenský tanec má svůj původ na evropských královských dvorech. Vzpřímený a zpevněný trup je dokonce ještě patrnější v klasickém baletu, jehož původ je stejný (Clarke 1981, str. 96).

Uzavřené párové držení, charakteristické pro standardní tance, má možná svůj původ v dobách, kdy páni při tanci nosili meč. To lze vidět např na dobovém tisku Hanse Sebalda Behama (1500–1550) a na ilustracích v díle Fabritia Carosa "Il Ballarino" z roku 1581 (Lindahl 1996). Nicméně ilustrace z doby starší ukazují pány tančit bez meče a rovněž s partnerkami po jejich pravé straně.

Jelikož muži jsou většinou praváci, nosívali obvykle meč a pochvu po levé straně opasku, což umožňovalo meč vytasit pravou rukou. Pokud tedy pán měl ovinout svou paži kolem zad dámy, musela být po jeho pravé straně, jinak by o meč neustále zakopávala. Pán ji tedy mohl ovinout pouze svou pravou paží, a pokud ona tuto snahu o sblížení přijala, položila svou levou paži na pánovu pravou paži. Dále už bylo snadné, aby pán nabídl dámě k držení svou levou ruku a poskytl jí tak při tanci ještě další rovnováhu.

Levý loket (resp. nadloktí) dámy klidně spočívající na pravém lokti (resp. předloktí) pána je patrně pozůstatkem z časů, kdy pro dámy byla jakákoliv snaha o sblížení s mužem společensky nepřijatelná; iniciativa musela vždy vycházet ze strany muže. Pán nabízel a dáma buď přijala nebo odmítla. Jedním z rysů tohoto kontaktu v oblasti lokte je, že pán musí držet své pravé rameno nad pravým bokem a pravý loket před linií svých ramenou, má-li se dáma pohodlně cítit.

Vzájemná poloha levé dlaně pána a pravé dlaně dámy proti sobě má svůj původ v týchž společenských omezeních na základě pohlaví, o nichž píšeme výše. Pán nabízí svou ruku (dlaní vzhůru) a dáma přijímá tím, že vkládá svou ruku (dlaní dolů) do dlaně pánovy. Výhodou této orientace dlaní je, že umožňuje oběma partnerům mít napřímené zápěstí a ruce obou partnerů (od zápěstí po prsty) jsou v linii s dolní částí paže, čímž vznikají esteticky příjemné linie. To je obtížné pro pána, jelikož musí rovněž držet levý loket ve stejné výši jako rameno a vyžaduje to tedy, aby udržoval své zápěstí vytočené o stoosmdesát stupňů. Mnozí učitelé jsou tedy zastánci odlišných, méně elegantních způsobů uspořádání dlaní.

Společenské očekávání toho, že iniciativa vychází od pána, je ovšem rovněž důvodem skutečnosti, že ve společenském tanci obvykle pán vede a dáma následuje, tj. pán je v podstatě odpovědný za choreografii a směr pohybu páru.

Vídeňský valčík

Valčík se tančí na hudbu ve tříčtvrťovém taktu, kdy na jeden takt připadají tři doby. To znamená, že jestliže se během každé doby dělá jeden krok, začínáme každý takt opačnou nohou, než jsme začínali takt předchozí. To může pro začátečníka být zdrojem velkých těžkostí, pokud je však pohyb zvládnutý, dodává to tomuto tanci rozkošný romantický švih (lilt).

Prvně zaznamenaným tancem ve tříčtvrťovém rytmu je rolnický tanec z oblasti Provence ve Francii (Chujoy 1967, str. 958) v roce 1559, na lidový nápěv, zvaný volta (Sadie 1980, 20/74). O voltě se rovněž tvrdí, že v téže době byla lidovým tancem italským (Norton 1994, 12/426). Slovo "volta" znamená v italštině "otáčka". Zdá se tedy, že již v těchto nejdávnějších časech bylo součástí tohoto tance točení v páru.

V průběhu šestnáctého století získala volta oblibu u královských dvorů západní Evropy. Arbeau ji popisuje jako galliardu (jež se tančí na hudbu ve třípolovinovém taktu), ale tančenou na pomalou hudbu v šestičtvrťovém taktu (Sadie 1980, 20/74). Vskutku jak ve voltě, tak v galliardě připadalo pět kroků na šest dob (docházelo v nich tudíž ve střídavých metrech ke střídání chodidel). Volta vyžadovala, aby oba partneři tančili v uzavřeném postavení, avšak dáma nalevo od pána! Pán držel dámu okolo pasu a dáma položila svou pravou paži na pánovo rameno a levou rukou si přidržovala sukni. Bylo to nezbytné, neměla-li se sukně zvedat, jelikož pán zvedal dámu užitím svého levého stehna pod jejím pravým stehnem (Norton 1994, 12/426). Glynis Johnsová, předvádí tento tanec v roli Marie z Tudorů ve filmu "Meč a růže" (The Sword and the Rose). Slavnou ilustrací tohoto tance je dobová malba, označovaná jako "Královna Alžběta I. tančící skočnou otáčku ve voltě, doprovázená vévodou z Leicesteru" (v panském domě Penshurst Place v Kentu). Toto označení je nejspíše nepatřičné, jelikož se zdá, že malba pochází z francouzského dvora Valois.

Volta se zdá být podobná současnému norskému lidovému valčíku. Jako v kterémkoliv točivém tanci, když jeden z partnerů obchází druhého, musí udělat delší krok než obvykle, aby se dostal z jedné strany svého partnera na druhou. V tomto norském valčíku při tom pán pomáhá dámě tím, že při tomto jejím kroku ji zvedne nad zem (a tím dovedně vynahradí všeobecný rozdíl v délce nohou obou partnerů).

Aby to bylo možné provést ve voltě, museli se partneři navzájem držet v tak blízkém objetí, že to mnozí považovali za nemravné a Ludvík XIII (1601–1643) proto voltu na svém dvoře zakázal (Sadie 1980, 20/74).

Tak tedy, i když volta snad zpočátku měla "takt tři", vyvinula se v tanec s "taktem pět" (pozn. překl.: "three time" versus "five time"; zde má autor patrně na mysli takt jako počet kroků připadajících na základní jednotku tance, nikoliv takt hudební). Jedním z prvních publikovaných tanců v "trojtaktu" byla "Díra ve zdi" uveřejněná Playfordem v roce 1695.

V roce 1754 se v Německu objevila první hudba pro skutečné "waltzen" (Sadie 1980, 20/200). Jakákoliv souvislost mezi "waltzen" a voltou je nejasná, snad s výjimkou toho, že "waltzen" v němčině znamená "otáčet se, střídavě obíhat" (Norton 1994, 12/482).

Nicméně se tanec stal velmi oblíbeným ve Vídni — aby bylo kde toto šílenství provozovat, docházelo tam k otevírání rozlehlých tanečních sálů: "Zum Sperl" v roce 1807, Apollo (o němž se říkalo, že pojme šest tisíc tanečníků) v roce 1808 (Sadie 1980, 20/200). V roce 1812 byl tento tanec pod názvem "German Waltz" uveden do Anglie (Silvester 1980, str. 12). Vyvolal ohromnou senzaci. Když jej poprvé uviděl Lord Byron (slavný anglický básník a prozaik, pozn. překl.) tančit dámu svého srdce,

V průběhu devatenáctého století se tanec ustálil a a jeho obliba dále rostla díky hudbě Josefa a Johanna Strausse.

V současnosti se vídeňský valčík tančí v tempu přibližně 180 dob za minutu a s omezeným výběrem figur, a sice: Změny vpřed a vzad, otáčky vpravo a vlevo (postupové či na místě — tzv. "fleckerl"), protizarážka, levý zášvih, "Off Beat Spin", protizarážka prováděná na dva takty (Two Bar Contra Check) a pivota vlevo (pozn. překl.: čtyři posledně jmenované byly povoleny v roce 2002 na doporučení IDSF).

Waltz

Počátkem devatenáctého století si "waltzen" získalo oblibu v mnoha částech Německa a Rakouska, s lokálními obměnami nazývanými podle oblasti, kde je provozovali. Forma z Landl ob der Enns v Horním Rakousku si získala ohromnou oblibu a vešla v obecnou známost pod zkráceným názvem "ländler" (Sadie 1980, 10/435).

Zpočátku se ländler tančil v těžkých botách a obsahoval živé poskočné, pleskavé a dupavé kroky, se složitým podtáčením pod paží. Avšak už v roce 1800 bylo popsáno, že ländler se tančí v lehčí obuvi, se stejnými kroky s rychlými lehkými klouzavými pohyby, jako "waltzen", avšak v pomalejším tempu (Sadie 1980, 20/200).

Usedlejší forma rychlého vídeňského valčíku, jež se tančila ve volném tempu devadesáti dob za minutu, se vyvinula rovněž v Americe kolem roku 1834 a vešla původně ve známost pod názvem "boston" (Chujoy 1967, s. 958). Tato forma si zachovala charakteristické točivé figury a přidala další, jako např. "dip". Každý z partnerů měl při tanci ruce na bocích toho druhého. Boston se rovněž vyznačoval tím, že jakožto první ze všech společenských tanců se tančil s chodidly rovnoběžnými a ne vytočenými, jako v klasickém baletu) (Sadie 1980, 3/87).

O současné formě tance se píše rozličně, že byla odvozena kolem roku 1910 v Anglii jak z ländleru (Norton 1994, 12/482) , tak z bostonu (Sadie 1980, 20/200). Ať už je tomu tak či tak — pomalejšího tempa se dalo využít k přidávání dalších figur, některých s přídavnými synkopovanými dobami, jiných s pomalými "obrázkovými" kroky. Tyto figury dávají tanci světlo a stín, a činí jeho provozování i pohled na něj zajímavějším.

Moderní tango

Původní tango bylo (a stále je) lehce temperamentním flamencovým tancem ze Španělska. Španělé dobyli velkou část jižní Ameriky a tak je tam přirozeně spolu s ostatními svými lidovými tanci přinesli španělští osadníci. Jeho podíl na vzniku moderního tanga je však pochybný. Pravděpodobnějším předchůdcem je tangano, africký tanec přivezený spolu s černošskými otroky (Andrews 1979, 75). Během let se jeden z těchto tanců či oba smísily s ostatními tanci Nového Světa. Konkrétně v Argentině, v chudinských čtvrtích Buenos Aires, se koncem 19. století smísily s habanerou, lidovým tancem z kubánské Havany (Norton 1994, 11/542). Výsledný tanec vešel ve známost jako milonga.

Přes počáteční oblibu u nižších společenských vrstev argentinské společnosti je na přelomu 20 století přijaly i tamní vyšší vrstvy. Jeho příchod do vyšších vrstev společnosti západoevropské urychlila největší francouzská kabaretní hvězda — Mistinguett, jež je úplně poprvé předvedla v Paříži roku 1910 (Collier 1995, str. 69).

Zájem o tanec se bleskově rozšířil v tangománii, napřed v Paříži, poté v Londýně a v New Yorku. První světovou válkou se tento zájem nijak neochladil, a Rudolf Valentino ve filmu "Čtyři jezdci z Apokalypsy" (1921) popularitu tanga ještě zvýšil. Nověji se ve filmu tango objevuje v podání Al Pacina & Gabrielle Anwarové ve "Vůni ženy" (1992), a Arnolda Schwarzeneggera & Tiy Carrereové v "Pravdivých lžích" (1994).

Rudolf Valentino a Beatrice Dominguezová tančí tango
ve filmu "Čtyři jezdci z Apokalypsy" (1921).

Milonga má charakter velmi jemného důvěrného tance, vizuálně zdůrazňujícího pohyby chodidel. To se drasticky změnilo ve třicátých letech dvacátého století v Paříži, kdy byl tanec opatřen hrdým držením trupu, jež známe z ostatních standardních tanců, a staccatovou činností. Tím se vizuální důraz přesunul na trup a na hlavu, což charakterizuje tango dodnes. Tanec posloužil za příklad iracionálního tancování (Herbison-Evans 1988).

Slowfox

Tento tanec páry tančí v uzavřeném standardním držení na hudbu ve čtyřčtvrťovém taktu a v tempu přibližně 120 dob za minutu. One-step či two-step byl název rychlejšího tance podobného druhu ve Viktoriánském období v západní společnosti (Coll 1919, 73). V něm připadal jeden krok na jednu dobu (tj. čtyři "quicky" na takt, pozn. překl.) či dva kroky na jeden takt (tj. dvě "slow", pozn. překl.) — odtud dvojí nomenklatura. Ve svých vystoupeních v nočních klubech jej pod názvem Castle Walk uváděli Vernon & Irene Castleovi (patrně první předchůdci opravdových profesionálů, jak je chápeme dnes — pozn.překl.) a popularizoval jej Harry Fox v jevištní show Ziegfeld Follies v New Yorku v r. 1913 (Gwin 1985, 4/913).

Od Foxovy účasti se odvozuje původ jména "foxtrot", ačkoliv existují i jiné možnosti.

Termín byl předtím zaveden armádou jako název pro druh jezdecké chůze (tj. pohybu koně; Simpson 1989, 134), jíž mohlo být k popisu tance dobře užito. Tato chůze je obvykle hladká. Při normálním klusu kůň zvedá přední i opačnou zadní nohu současně, i na ně dosedá. Tedy, levou zadní spolu s pravou přední a pravou zadní spolu s levou přední. Nastávají tedy okamžiky, kdy všechny čtyři nohy jsou nad zemí a dopady vyvolávají střásání. Při "Liščím klusu" (angl. "Fox Trot"), se přední noha přesune dříve než zadní a kůň tak vždy zůstává jednou nohou na zemi. Pohyb je tudíž hladší a kůň i jezdec se méně unaví. Tato chůze je natolik užitečná, že bylo vypěstováno koňské plemeno, jež se této chůzi dokáže lépe přirozeně přizpůsobit — Missourský Fox Trotter. Hladká pohybová činnost je rovněž charakteristická pro tanec slowfox.

Avšak, na vzniku se mohla podílet i samotná liška jako živočišný druh. O lišce se rovněž říká, že má chůzi u zvířat neobvyklou. Dokáže chodit s běhy pod tělem, čímž zanechává jedinou stopu otisků. V raných dobách se foxtrot takhle tančil, levým i pravým chodidlem se nakračovalo na jedinou taneční linii, tedy přesně před či za chodidlo stojné nohy. V padesátých letech dvacátého století došlo k prosazení Revidované techniky, v níž mají levé i pravé chodidlo na parketě každé svou "stopu".

Tanec měl původně tempo kolem 160 dob za minutu a byl popisován jako "velmi kodrcavý" (Buckman 1978, 168). Dosud jej vyučují ve školách Arthura Murraye a Freda Astaira. Původní tanec se jinde objevuje pod názvy "rhythm" či "blues" (Moore 1951, 154).

Tanec si rychle získal oblibu v New Yorku a o rok později v Londýně. Byl v módním duchu považován za vzpouru proti tancování devatenáctého století, jelikož se v něm užívalo paralelních chodidel (a ne vytočených jako v tancích viktoriánského období). Kolem roku 1922 byly "klusavé" (trotting) kroky nahrazeny méně energickým pohybem zvaným saunter (Andrews 1979, 79). V roce 1927 už se tanec nazýval "pomalý foxtrot" (slow-foxtrot) a byly pro něj charakteristické hladké klouzavé pohyby (Sadie 1980, 6/738). Uskutečnily se pokusy odvodit pro tento tanec formální gramatiku (Herbison-Evans 1989).

Od té doby se tanec na mezinárodním poli vyvinul do dvou odvozených forem: quickstep a slowfox. Slowfox se tančí na pomalejší hudbu (120 dob za minutu) a zachoval si chodné kroky a pivoty po svém předchůdci. Zachovává nadále estetiku hladkého plynutí (Moore 1951, 154), a je tak na tanečním parketu ohromným kontrastem k právě opačnému tangu.

Quickstep

O charlestonu se traduje, že má svůj původ na Kapverdských ostrovech (Raffe 1964, 60). Vyvinul se do prudkého kolového tance, provozovaného černošskými dělníky v docích v přístavu Charleston (Rust 1969, 89). Na scéně byl poprvé uveden v New Yorku v čerošské revue George Whitea. V bělošské společnosti si vydobyl oblibu poté, co se stal v roce 1923 součástí show "Running Wild" společnosti Ziegfeld Follies, jež putovala po USA (Rust 1969, 89). V Evropě jej zpopularizovala v Paříži ve dvacátých letech dvacátého století Josephine Bakerová. Tančil se s divoce rozhoupanými pažemi a s vykopáváním do stran k hudbě v tempu 200 až 240 dob za minutu (Sadie 1980,4/159). Následně si po celém světě získal ohromnou oblibu, ale jeho divoký charakter vedl k tomu, že v mnohých usedlejších tanečních sálech byl buď zcela zakázán, nebo docházelo k vyvěšování cedulí s nápisem "PCQ", což znamenalo "Please, Charleston Quietly" — "Prosíme, charlestonujte umírněně" (Rust 1969, 89). Kroky charlestonu a "scattered chasses" uvedli do quickstepu Wally Fryer a Victoria Barnesová ve čtyřicátých letech v Londýně.

Tanec black bottom patrně pochází ze stejnojmenného předměstí Detroitu, i když se rovněž říká, že má svůj původ v New Yorku či New Orleansu. Tanec si získal oblibu poté, co se objevil na scéně v show George Whitea "Scandals of 1926" (Sadie 1980, 2/769). Tančil se k hudbě v tempu 140 až 160 taktů za minutu a patřilo k němu naklánění trupu, ohýbání kolenou a krátké kopy (Sadie 1980, 2/729).

Shimmy bylo patrně odvozeno z nigerijského tance šika, který do Ameriky přinesli černí otroci. Zmiňuje se o něm text písně "The Bullfrog Hop" z roku 1909 od Perryho Bradforda. V letech 1910 až 1920 si získal v USA velkou oblibu a poté, co jej Gilda Grayová uvedla v roce 1922 v Zeigfeld Follies, se stal celonárodním šílenstvím. Tvrdila, že jméno pochází z "chemise" (dámská košilka) což předtím odpověděla reportérovi na otázku, čím že to třásla, když to tančila. Avšak, Maea Westová tvrdí, že je tančila již dříve — v roce 1919 v show "Sometime", byť za ně byla uvězněna až v roce 1926 na podkladě své pódiové show "Sex". Shimmy Mae Westové popisuje zpěvák Ethel Waters následovně: "Položila si ruce na boky a rychle pracovala svým tělem, aniž by pohnula chodidly" (Sadie 1980, 17/257). Dnes slovo shimmy znamená třást rychle rameny či boky, tím, že je vytáčíme, střídavě levé a pravé rameno (či levý a pravý bok) dopředu a dozadu kolem svislé osy.

K absorbování těchto tanců do rychlejší veze foxtrotu došlo poté, co Velkou Británii v roce 1923 navštívila kapela Paula Whitemana (Sadie 1980, 6/738). Tato verze poté vešla ve známost pod názvem "quickstep".

V současnosti se quickstep tančí v tempu přibližně 200 dob za minutu. Zachoval si chodné i běžené kroky, přeměny a otáčky z původního foxtrotu a byly přidány některé další, rychlé figury, jako např. zarážky, poskoky a skoky (hops and skips).

Poděkování

Dík za užitečné diskuse patří Drid Williamsové z hudebního oddělení univerzity v Sydney a Stephenu Bokovi z tanečního studia Arthura Murraye v Sydney.

Dík náleží rovněž pracovníkům Basserovy fakulty počítačové vědy na univerzitě v Sydney a na Univerzitě středního Queenslandu v Bundabergu za pomoc při přípravě tohoto článku a fakultě softwarového inženýrsví Technické univerzity Sydney za jeho umístění na Webu.

Literatura

Originál http://www-staff.it.uts.edu.au/~don/pubs/modern.html uveřejněn pod č. TRS-96-008, Department of Mathematics and Computing, Central Queensland University, Bundaberg. Překlad verze z 29. dubna 2005.

Don Herbison-Evans

Historie standardních tanců

Úvod