Don Herbison-Evans

Historie latinskoamerických tanců

Tento článek se snaží vysledovat něco z historie latinskoamerických tanců, v nichž se soutěží v mezinárodních mistrovstvích v tanečním sportu. Jde o tance samba, rumba, paso doble, čača a jive.

Úvod

Autor se svou parnterkou Annou Piperovou tančí tanec čača.

Mnohé tance, oblíbené po celém světě, mají svůj původ v latinské Americe. Jedná se např. o tance bolero, carimbo, conga, cueca, cumbia, joropo, lambada, makaréna, mambo, merengue, rueda a salsa. Tři takovéto tance — samba, rumba a čača, plus paso doble původem z Evropy a jive ze Severní Ameriky, byly vybrány a tančí se nyní po celém světě v mezinárodních soutěžích v tanečním sportu i jako tance společenské. Tance jsou určeny pro tančení v páru, obvykle tvořeném pánem a dámou. Držení v páru se v těchto tancích figuru od figury mění, někdy je jako ve standardních tancích uzavřené, někdy se partneři drží pouze za jednu ruku. Figury těchto tanců jsou standardizovány a pro výuku roztříděny do různých úrovní a existují pro ně mezinárodně dohodnutá názvosloví, techniky, rytmy a tempa. Vždy tomu tak však nebylo. Tyto "latinskoamerické" tance byly do západoevropské společnosti uvedeny až ve dvacátém století a mají poměrně rozličný původ v dobách, jež tomu předcházely.

Románské jazyky (např. italština, francouzština, španělština, portugalština a rumunština) jsou odvozeny ze starověké latiny, a definují kulturu, jež se rozšířila po podstatné části amerického kontinentu. Soubor tanců, jež jsou nyní mezinárodně standardizovány jako "latinskoamerické", je tvořen třemi tanci z této oblasti, jedním tancem ze Španělska a Francie a jedním tancem z USA. Povšimněte si, že adjektivum "latinskoamerický" zde spíše než zeměpisné vymezení "z latinské Ameriky" představuje zkratku spojení "latinský a americký" (Margolie 1975, str. 1) (z hlediska formální logiky vlastně "latinský nebo americký"; pozn. překl.)

Vývoj oněch tří tanců původem z latinské Ameriky spočíval ve slévání domorodých, evropských a černošských forem. Evropští konkvistadoři přiváželi již v raném období na velkou část amerického kontinentu černošské otroky z různých částí západní Afriky, zejména proto, že Evropané neměli úspěch ve snaze přimět domorodé obyvatelstvo, aby pro ně pracovalo. Afričtí otroci byli dováženi v takovém množství, že už v roce 1553 v Mexiku překročil jejich počet počet Evropanů a místokrál Luis de Velasco naléhavě žádal krále Karla V. španělského, aby jejich další příliv zakázal (Sadie 1980, sv. 10, str. 522).

Tanec hrál ve všech třech jednotlivých kulturách — evropské, černošké i domorodé — podstatnou roli. V roce 1569 nařídil mexický místokrál zakopat aztécký kalendářní sloup, jelikož hlavní odpočinkovou zábavou černochů se stal tanec kolem tohoto sloupu. Poté vydal Velasco nařízení, jímž tancování omezil na neděle a svátky, a to pouze odpoledne mezi polednem a šestou hodinou odpolední. (Sadie 1980, sv. 10, str. 522).

V průběhu 17. a 18. století docházelo k postupnému slévání těchto tří kultur a ke vzniku kultury nové — kreolské. Když se evropské tance dostaly do latinské Ameriky, docházelo k jejich převzetí a "pokreolštění" (Sadie 1980, sv. 10, str. 529). Na Kubě se z contradance stala Contradanza Habanera (tj. havanský contradance), přičemž dochází k převzetí synkopovaného rytmu (Sadie 1980, sv. 5, str. 86)

V průběhu let, jak se tanec vyvíjel, se jeho jméno zkrátilo na "danzon". Později se hudba stala ještě více synkopovanou tím, že byly zahrnuty takty s rytmem:

Tento rytmus se objevuje již v roce 1795 v Brazílii v milostné písni Modinha, jež si na přelomu 18. a 19. století získala oblibu v Evropě (Behague, 1979, 92). Komplexní synkopované rytmy jsou nyní rysem všech latinskoamerických tanců. Vyvinula se rovněž pomalejší, jemnější verze se zkráceným názvem "son" (Buckman 1978, 197).

Samba

Portugalci dovezli v 16. století do Brazílie spoustu otroků z Angoly a Konga a ti zase s sebou přinesli své tance, jako byly např. caterete, embolada a batuque (Raffe 1964, str. 313). Evropané považovali tyto tance za hříšné, jelikož jejich součástí bylo dotýkání se pupíku (Sadie 1980, sv. 10, str. 47). Embolada je o krávě s ochrannými balonky na rozích, a stala se termínem pro označení významu "pošetilý" (Michaelis 1955, s. 281). Batuque si získal takovou oblibu, že Manuel I vydal zákon, kterým jej zakazoval (Raffe 1964, str. 60). Tanec byl popsán jako kruhový, s kroky jako v charlestonu, prováděnými do rytmu tleskání a bicích, se sólovým párem předvádějícím své umění uprostřed kruhu (Raffe 1964, str. 60).

Ve třicátých letech 19. století se vyvinul složený tanec, kombinující spletené figury těchto tanců černošských s valením těla a s vykláněním (sways), součástmi domorodého lundu (Behague 1979, s. 93). Později došlo k přidání karnevalových kroků, jakými byla copacabana (pojmenovaná podel populární pláže Copacabana poblíž Rio de Janeira). Příslušníci vyšší společnosti v Rio de Janeiru tento tanec postupně přijali, byť jej upravili tak, aby se dal tančit v uzavřeném postavení charateristickém pro společenské tance (o němž byli přesvědčeni, že jde o jediný vhodný způsob, jímž lze cokoliv tančit) (Ellfeldt & Morton 1974, str. 77). Tanec, nazývaný tehdy Zemba Queca, byl v roce 1885 popsán jako "půvabný brazilský tanec" (Burchfield 1976, sv. III, str. 1466). Později jej nazývali "mesemba". Původ názvu "samba" je nejasný; snad se jedná o zkomoleninu výrazu "semba". Jinou možností je, že je odvozen z výrazu "zambo", označujícího potomka černocha a domorodé ženy (Taylor 1958, str. 648).

Tanec byl později zkombinován s maxixe (psáno rovněž "maxise" či "machiche"; vyslov "mašiš"; pozn. překl.) (Raffe 1964, str. 438) — dalším tancem původem z Brazílie. Šlo o kolový tanec, který byl popsán jako "dvojkrok" (Two Step) (Burchfield 1976, sv. II., str. 865) a pojmenován podle pichlavého ovoce kaktusu (v současné portugalštině se tohoto výrazu užívá k označení okurky). Maxise byl do USA uveden na přelomu 19. a 20. století (Stetson 1956, str. 30).

Maxise získal po ukázkovém předevedení v Paříži počátkem 20. století oblibu v Evropě. Byl popsán jako "kroky polky tančené na hudbu kubánské habanery" (Chicago 1985, sv. 7, str. 968). Samba dnešních dní dosud obsahuje krok zvaný "maxixe", sestávající se z přeměny a výpichu (chassé and point) (Romain 1982, str. 19).

Formu samby zvanou carioca (což znamená "Rianka"; z Ria de Janeira) vzkřísili ve Velké Británii v r. 1934. Zpopularizovali ji Fred Astaire a Ginger Rogersová ve svém prvním společném filmu " Flying Down to Rio" (Shipman 1979, str. 23). Carioca se v r. 1938 rozšířila v USA (Raffe 1964, str. 438). V r. 1941 se její popularita dále posílila díky filmům, v nichž tančila Carmen Miranda (Maria do Carmo Miranda da Cunha), obzvláště díky filmu "That Night in Rio" (Cawkwell & Smith 1972, str. 189).

Sambu dále popularizovala v padesátých letech 20. století princezna Margaret, jež hrála vůdčí roli v britském společenském životě (Rust 1969, str. 103). Za účelem mezinárodního rozšiřování zformalisoval sambu v r. 1956 Pierre Margolie (Lavelle 1975, 69).

Tanec má i ve své současné mezinárodní formě figury s velmi rozličnými rytmy, což prozrazuje různorodý původ tohoto tance. Např. botafogo se tančí do čtvrťového rytmu "raz & a dva", zatímco valení vpravo do jednoduššího půlového rytmu "raz dva &". Tanec si stále zachovává pohyb kyčlí během půlových dob mezi kroky (sambový "tikot"), rovné držení trupu (od pasu nahoru) a tančí se s vahou dopředu na zahnutou stojnou nohu.

Rumba

Rumba pochází od afrických černošských otroků dovezených na Kubu, kteří ve svém tanci zdůrazňovali spíše pohyb těla než chodidel. Melodie byla považována za méně důležitou než komplexní křížové rytmy, vytvářené údery pomocí hrnců, lžic, lahví atd. (Raffe 1964, str. 431).

Vyvinula se v Havaně v 19. století spojením s contradanzou (Sadie 1980, sv. 5, str. 86). Název rumba je možná odvozen z výrazu "rumboso orquestra", jehož se v roce 1807 užívalo pro taneční kapelu (Sadie 1980 sv. 5, str. 88). Ve španělštině ovšem "rumbo" znamená "cesta", "rumba" znamená "halda, kupa" a "rhum" je samozřejmě rum — opojná lihovina oblíbená v Karibiku (Smith 1971, 502). Všech těchto výrazů mohlo být užito k popisnému pojmenování tance v době, kdy vznikal. Rovněž se tvrdí, že název byl odvozen ze španělského označení pro kolotoč (Morris 1969, str. 1134).

Venkovská forma rumby byla popsána jako pantomima domácích (hospodářškých) zvířat a jednalo se spíš o předvádění se než o tanec partnerský či skupinový (participation dance, pozn. překl.) (Ellfeldt & Morton 1974, str. 59). Udržování stálé (výškové) úrovně ramenou se možná odvozuje od způsobu, jakým se otroci pohybovali při nošení těžkých břemen (Rust 1969, str. 105). Krok zvaný "kukarača" byl zašlapáváním švábů. Otáčka na místě (spot turn) byla obcházením ráfku kola u vozu (Rust 1969, str. 105). Populární nápěv rumby "La Paloma" byl na Kubě znám v roce 1866 (Sadie 1980, sv. 10, str. 530).

Rumba byla do USA uvedena ve třicátých letech 20. století jakožto spojení této venkovské rumby s tanci guarachá, son a s kubánským bolerem (jež nemá žádný vztah ke španělskému boleru) (Ellfeldt & Morton 1974, str. 59). Zpopularizoval ji obzvláště George Raft v roce 1935, který hrál ve filmu "Rumba" roli tanečníka suave, který svým tancem získal srdce bohaté dědičky; mužské taneční party ovšem odvedl zejména Frank Veloz.

Britský učitel tance Pierre Margolie, jenž navštívil Havanu v roce 1947, rozhodl, že se tam rumba tančí s breakem na dobu "dva" a ne na dobu "raz", jako tomu bylo v (severo)americké rumbě. To není zcela pravda, jelikož tep hudby je tradičně určen rytmem clavés (dvou dřevěných špalíků, kterými se tluče o sebe navzájem). Ve frázi, tvořené dvěma takty hudby, připadají údery clavés v prvním taktu na osminky č. 1, 4 a 7, zatímco ve druhém taktu na osminky č. 3 a 5. (Pozn. překl.: Takt hudby je čtyřčtvrťový, tj. na jeden takt hudby připadá osm osmin.) Počítáme-li ve čtvrtích, odpovídá tomu doba 1, polovina doby před dobou 3 a doba 4 prvního taktu a doby 2 a 3 druhého taktu. (Pozn. překl. detailní struktura může být ještě bohatší a podrobnější.) Ideální by tedy bylo tančit ve dvou taktech pět kroků, jež by odpovídaly úderům clavés. Namísto toho však bylo rozhodnuto tančit pouze jeden takt z dvoutaktové sekvence clavés. Americká rumba se tančí do prvního taktu sekvence clavés, zatímco Pierre se rozhodl využít druhého taktu, s kroky na doby "dva" a "tři" a přidal další krok na dobu "čty(ři)" bez jakéhokoliv zjevného důvodu (autor má patrně na mysli, že k tomu není důvod v hudbě druhého taktu sekvence clavés; pozn. překl.). Tohle přivezl zpět do Velké Británie spolu se spoustou kroků, jimž se v Havaně naučil u Pepe Rivery. Tyto kroky se spolu s děláním breaku na dobu "dva" namísto doby "raz" staly po dlouholetých vášnivých debatách ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století součástí standardizované mezinárodní kubánské rumby (Lavelle 1975, str. 1).

Skutečnost, že na dobu "raz" každého taktu dochází k pouhému přenesení váhy z jednoho chodidla na druhé a že na tuto dobu nepřipadá žádný krok, vedla k tomu, že se rumba vyvinula v tanec velmi smyslného charakteru. Doba "raz" je nejsilnější dobou hudby, ale vše, co se během této doby pohybuje, jsou kyčle; hudba tedy zdůrazňuje tanec kyčlí. To, spolu s pomalým tempem hudby (116 dob za minutu), činí tento tanec velmi romantickým. Kroky se ve skutečnosti dělají na doby "dva", "tři" a "čty(ři)". Přenášení váhy a otáčky se provádějí v "mezilehlých" polovinách dob (tj. na "&", resp. na "ři", pozn. překl). Stejně jako v sambě, váhu opět udržujeme vpředu, kroky vpřed mají nášlapy špička(bříško)-ploše a pohyb trupu (od pasu nahoru) je opět po celou dobu minimální.

Paso doble

Neale a Nicole Byrnesovi tančí paso doble.

Název "Paso Doble" znamená ve španělštině "dvojitý krok" (two-step) (Smith 1971, 416), na rozdíl od "Paso a Dos", což znamená "tanec pro dva". Výraz "dvojitý krok" souvisí s pochodovým charakterem kroků tohoto tance, jež lze odpočítat jako "raz, dva" (Ln, Pn).

To se nápadně odlišuje od jeho alternativního popisu jakožto "španělského one-stepu"; tohoto názvu se používá v důsledku skutečnosti, že na každou dobu se provádí jediný krok (Burchfield 1976, sv. III, str. 293).

Paso doble byl jedním z mnoha španělských lidových tanců, jež se pojily s různými stránkami španělského života. Zejména je paso doble je založen na býčím zápase. Líčí torera (tanečníka) a jeho pláštěnku (jeho partnerku), a tančí se na rázovitou pochodovou hudbu, jíž se užívá při průvodu na počátku corridy. Býčí zápasy mají svůj původ už ve starověké Krétě, ale teprve počátkem 18. století se (jakožto lidová zábava, pozn. překl.) konaly ve Španělsku (Pitkin, 1996, str. 30). Tanec sám získal oblibu ve vyšší společnosti v Paříži ve třicátých letech 20. století a mnohé z jeho kroků získaly francouzské názvy (Lavelle 1975, str. 77).

Tanec má v anglofonní společnosti stále jen omezenou popularitu. Jedinými místy v Sydney, kde jej pravidelně hrají při tanečních zábavách, jsou italské a jiné evropské kluby.

Soutěžní verze Paso doble se tančí s vytaženým hrudníkem a s rameny do šířky a dolů a s hlavou v poloze vzadu, ale nepatrně vykloněnou dopředu a skloněnou dolů ("nepřestávej očima sledovat býka"…) Váha je vpředu, ale většina kroků vpřed je vedena přes patu. Choreografie se často dělá na skladbu "España Cani" (španělský cikánský tanec), jež obsahuje trojí crescendo. Těmto vrcholům (highlight) obvykle v choreografii odpovídají dramatické pózy, čímž se posiluje okázalý ráz tohoto tance.

Čača

Když anglický taneční učitel Pierre Margolie navštívil Kubu v roce 1952, uvědomil si, že se občas rumba tančí s dobou navíc. O tom se praví, že tuto inovaci zavedl v roce 1948 hudebník Enrique Jorrin tím, že zkombinoval dva kubánské tance, "danzon" a "montuno". Po návratu do Velké Británie začal Pierre učit tyto kroky jako samostatný tanec (Lavelle 1975, str. 2).

Název byl možná odvozen ze španělské ho výrazu "chacha" — "děvče k dětem", či slovesa "chachar", jehož význam je "žvýkat listy koky" (Smith 1971, 161), nebo z výrazu "char" označujícího čaj (Taylor 1958, 150) nebo, a to je nejpravděpodobnější, ze jména rychlého a veselého kubánského tance guarachá. Guarachá byla v Evropě oblíbená od doby před přelomem 19. a 20. století — je např. uvedena v programu závěrečného shromáždění "Dancie Neill" v městečku Coupar Angus ve Skotsku v roce 1898 (Hood 1980, 102).

Rovněž se tvrdí, že původ názvu čača je onomatopoický — že je odvozen ze zvuku chodidel v přeměně, jež je zahrnuta v mnohých krocích tohoto tance (Sadie 1980, sv. 5, str. 86). To by vysvětlovalo, proč jej někteří podle rytmu

nazývají "ča-ča-ča", zatímco jiní podle rytmu

pouze "ča-ča". Oba rytmy se liší pouze v tom, na kterou dobu v taktu se při tanci klade důraz — v prvním případě je to doba "čtyři", zatímco ve druhém doba "raz" (Rust 1969, str. 105).

V roce 1954 byl tanec popsán jako "mambo s rytmem guira" (Burchfield 1976, sv. I, str. 473). Guiro je hudebním nástrojem, tvořeným vyschlou tykví, o niž se tře zubatou tyčí. (Burchfield 1976, sv. I, str. 1318). Rovněž se tvrdí, že název "čača" vznikl onomatopoicky podle chrastění semen při třesení guirem.

Mambo pochází z ostrova Haiti, a na západ je v roce 1948 uvedl Perez Prado (Burchfield 1976, sv. II, str. 809). Výraz "Mambo" je jménem kněžky v náboženském kultu voodoo, který si s sebou přinesli černoši z Afriky (Ellfeldt & Morton 1974, str. 86). Čača tedy má svůj původ v rituálních tancích západní Afriky. Existují tři formy tance mambo — jednoduchá, dvojná a trojná. Trojná forma, v níž připadá na jeden takt hudby pět (!) kroků, je onou verzí mamba, z níž se čača vyvinula (Rust 1969, str. 108) (Sadie 1980, sv. 4, str. 100).

Čača se v současnosti tančí zhruba v tempu 120 dob za minutu. Kroky se provádějí na doby (tj. na liché osminky, pozn. překl.), se silným pohybem kyčlí při napřímení kolene v "mezilehlých" polovinách dob (tj. na sudé osminky, pozn. překl.). Váha se udržuje dosti vpředu, nášlapy při krocích vpřed jsou špička-ploše a tančí se s co nejmenším pohybem trupu od pasu nahoru. Přeměny na 4&1 ("čty-ři raz") se užívá ke zdůraznění kroku na dobu "raz", který lze držet o něco déle než ostatní kroky, aby to odpovídalo důrazu na tuto dobu v muzice.

Jive

Tanec má svůj původ u černochů na severovýchodě USA a je příbuzný s válečnými tanci indiánů kmene Seminole na Floridě. Jeden z autorů tvrdí, že černoši jej okopírovali od indiánů (Benton 1963, sv. 4, str. 17), další tvrdí, že jej indiáni okopírovali od černochů, kteří jej přinesli z Afriky (Evans & Evans 1975, str. 41). Druhá možnost je pravděpodobnější, jelikož slovo "jive" je patrně odvozeno ze slovesa "jev", jež v západoafrickém jazyce Wolof znamená "hovořit s opovržením, přezíravě" (Sadie 1980, sv. 9, str. 652). Slovo "jive" má rovněž podobný význam v negerském slangu — "klamný či klamavý hovor, přehánění" (Wentworth & Flexner 1975, str. 293), i když to by mohlo být odvozeno z modifikace anglického slova "jibe" (Burchfield 1976, str. 426). (Pozn. překl.: spisovná forma je "gibe" — pošklebovat se.) Slovo má několik dalších slangových významů — "křiklavé zboží", "marihuana" a "pohlavní akt". Není jasné, zda některý z těchto významů časově předcházel užití slova jako názvu tance a tudíž co je metaforou čeho (Wentworth & Flexner 1975, 293).

V osmdesátých letech 19. století (sic!) se mezi černochy na americkém Jihu v tomto tanci soutěžilo; cenou pro vítěze býval často koláč (cake) a tanec proto vešel ve známost jako cake walk (Compton 1963, sv. 4, str. 17).

Pár ve svých nejlepších "hadrech" tančící cakewalk. (Obálka notového vydání skladby Scotta Joplina.)

Často se sestával ze dvou částí, prováděných střídavě — slavnostního průvodu párů a energického ukázkového tance; to vše v nejlepších šatech. Hudba s tím spojená vešla ve známost jako ragtime, snad proto, že zúčastnění se oblékli do svých nejlepších "hadrů" (rags), tj. oděvů nebo snad proto, že hudba byla synkopovaná a "ragged" (syrová, neuhlazená, rozházená) (Buckman 1978, str. 160). Hudba i tanec posléze získaly oblibu u černochů v Chicagu a New Yorku (Javana 1984, str. 34).

Tato nevázaná hudba a tancování u černochů kontrastovala s omezeným a urputným tancováním vyšších bělošských vrstev v USA a ve Velké Británii bezprostředně po smrti prince Alberta v roce 1861 (Rust 1969, str. 78). Snad až se smrtí královny Viktorie v roce 1901 se anglofonní společnost začala cítit volněji a začala se tanci věnovat větší měrou a energičtěji. V bělošské společnosti tehdy získala oblibu řada jednoduchých tanců založených na tancích černochů, např. Yankee tangle (yankejská motanice), Texas rag (texaský rag), fanny bump (úder zadkem), funky butt (prima zadnice), squat (dřep), itch (svrbění, chutě), grind (vrtění zadkem) a mooche (nejspíše "loudák" či "flákač") (Buckman 1978, str. 167). Mnohé se nazývaly po zvířatech, což snad prozrazovalo jejich venkovský a pantomimický původ — turkey trot (krůtí krok), horse trot (koňské kroky), eagle rock (orlí kolébání), crab step (krabí krok), buzzard lope (káněcí klusání), fish walk (rybí chůze), camel walk (velbloudí chůze), lame duck (chromá kachna), bunny hop (králičí poskok), kangaroo hop (klokaní skok), grizzly bear, (medvěd grizly) a bunny hug (králičí objetí). Bunny hug je stále jedním ze standardních kroků jivu. Všechny tyto tance se tančily na ragtimeovou hudbu ve čtyřčtvrťovém taktu, s důrazem na doby 2 a 4, a měly synkopovaný rytmus. Všechny užívaly týchž prvků — páry dělaly kroky chůze, kolébky, houpavý pohyb nebo kolébání a létaly vzduchem. Mnozí považovali uzavřené postavení za neslušné a dámy nosily "nárazníky", aby předem zamezily tělesnému kontaktu (Rust 1969, str. 83).

K zajímavé změně došlo kolem roku 1910, kdy byly jednotlivé tance spojeny dohromady a tanečníci vedeni k tomu, aby je tančili v libovolném pořadí. To udělalo z každého tanečníka (muže) v okamžení choreografa. Tato změna byla popsána jako přesun zájmu od kroků k rytmu (Rust 1969, str. 84). Došlo tomu v téže chvíli, kdy Irving Berlin zveřejnil svůj v roce 1910 svůj "Alexander's Ragtime Band", který se rychle stal celosvětovým hitem.

Jak se ragtime vyvíjel během dvacátých let 20. století do swingu, získávály si popularitu nové tance. Harry Fox vytvořil pro jevištní show v New Yorku v roce 1913 foxtrot (Compton 1963, sv. 4, str. 17). Charleston prý pochází z Kapverdských ostrovů (Raffe 1964, 60). Vyvinul se do kolového tance, provozovaného černošskými dělníky v docích v přístavu Charleston (Rust 1969, str. 89) a v bělošské společnosti si vydobyl popularitu poté, co se stal v roce 1923 součástí show "Running Wild" společnosti Ziegfeld Follies, jež putovala po USA (Rust 1969, str. 89). Posléze si získal takovou celosvětovou oblibu, že v mnohých usedlejších tanečních sálech vyvěšovali cedule s nápisem "PCQ", což znamenalo "Please, Charleston Quietly" ("Prosíme, charlestonujte umírněně") (Rust 1969, str. 89).

Obálka časopisu Life, 18. 2. 1926. Autor John Held Jr.

Black bottom si získal oblibu poté, co se stal součástí show George Whitea "Scandals of 1926" (Sadie 1980, sv. 2, str. 769). Podle různých autorů vznikl v New Yorku, New Orleansu nebo v Nashville, zdá se však pravděpodobnější, že má svůj původ ve stejnojmenné čtvrti Detroitu.

V roce 1926 došlo v Harlemu v New Yorku k otevření tančírny Savoy vystoupením proslulého jazzbandu Fletchera Hendersona. Tanečníci brzy spojili foxtrot, charleston, black bottom a různé "zvířecí" kroky a vytvořili nový tanec, který pasoval k té jazzové muzice. Tanec brzy vešel ve známost jako Lindy hop (Sadie 1980, sv. 11, str. 5), podle Charlese Lindbergha, který onoho roku jako první sám uskutečnil přelet přes oceán. Důvodem bylo množství času, který se tanečníci zdáli trávit ve vzduchu (Javana 1984, str. 34). V roce 1934 popsal Cab Calloway tanec v Savoyi v Harlemu jako "horečné rojení nervózně pobíhajích brouků" ("the frenzy of jittering bugs"). Brzy se tedy stal známý pod jménem jitterbug (Burchfield 1976, sv. II, str. 425).

Současná verze tance zvaná jive má základní kroky tvořené rychlou synkopovanou přeměnou (stranou, "přísun", stranou) vlevo, následovanou další přeměnou vpravo (dáma zrcadlově), po níž následuje pomalejší "break" vzad (na zadní chodidlo) a výměna váhy vpřed (na přední chodidlo). Kyčle se pohnou polovinu doby po každém kroku, váha se udržuje dosti vpředu a všechny kroky se dělají na špičkách (resp. přes bříška, pozn. překl). V přeměnách tím, že vedoucí chodidlo udržujeme vysoko na špičce a chodidlo, jež je následuje, dosti ploše, vzniká optická iluze označovaná jako "měsíční chůze" (moonwalk), dodávající tanečníkovi přitažlivé beztížné vzezření.

Ve svých počátcích, v roce 1927, se tento tanec stal synonymem mládí (Javana 1984, str. 34). Starší lidé jej odsuzovali a snažili se jej vykázat z tanečních sálů, což zdůvodňovali tím, že jive není tancem postupovým a že ti, kdož jej tančili, překáželi ostatním párům, jež postupovaly kolem parketu proti směru hodinových ručiček (Rust 1969, str. 98).

Spojování tohoto tance s mládím pokračovalo v jeho následujím proměněnách, jimiž byly swing, boogie-woogie, B-bop (beach bop), rock'n roll, twist, disko, hustle a ceroc. (Pozn. překl.: Posledně jmenovaný — kříženec salsy a jivu, název pochází z francouzského "C'est rock" — prožívá nyní, v roce 2005, ten pravý boom v západní Evropě.)

Mladí lidé vždy měli sklon k pocitu odcizení pramenícímu z nejistoty, způsobené kritikou ze strany rodičů, a z pocitu nedostatečnosti, vyplývajícího z nedostatku porozumění a zrovnoprávnění. V celé historii se jim čas od času dostávalo citového zadostiučinění tím, že se identifikovali se svými vrstevníky prostřednictvím tanečního kultu. Z různých možných způsobů odezvy na odcizení, jakými jsou nemoci, zločinnost, povstání a kulty je taneční kult tím nejmírnějším (Rust 1969, str. 170).

Jako vždy je tanec zapleten do nejhlubších emocionálních reakcí našich osobností a tedy do základů společnosti.

Literatura

Behague 1979

Behague, G.: "Music in Latin America", Prentice Hall, New Jersey, 1979.

Buckman 1978

Buckman, P.: "Let's Dance" Paddington Press, London, 1978.

Burchfield 1976

Burchfield, R.W. (Ed): "A Supplement to the Oxford English Dictionary", Oxford University Press, 1976.

Cawkwell & Smith 1972

Cawkwell, T., and Smith, J.M. (Eds.): "The World Encyclopedia of Film", Studio Vista, London, 1972.

Chicago 1985

"The New Encyclopedia Britannica Micropedia", University of Chicago, 15th Edition, 1985.

Compton 1963

Compton, F.E.: "Compton's Pictorial Encyclopedia", William Benton, Chicago, 1963.

Ellfeldt & Morton 1974

Ellfeldt, L., and Morton, V.L.: "This is Ballroom Dance", National Press, 1974.

Evans & Evans 1975

Evans, B., and Evans, M.G.: "American Indian Dance Steps", Hawker Art Books, New York, 1975.

Hood 1980

Hood, E.M.: "The Story of Scottish Country Dancing", Collins, London, 1980.

Javana 1984

Javana, J.: "How to Jitterbug", St Martin's Press, New York, 1984.

Lavelle 1975

Lavelle, D.: "Latin and American Dances", Pitman, London, Revised Edition, 1975.

Michaelis 1955

Michaelis, H.: "A New Dictionary of the Portuguese and English Languages", Frederick Ungar Publishing, New York, 1955.

Morris 1969

Morris, W. (Ed.): "The American Heritage Dictionary of the English Language", American Heritage, New York, 1969.

Pitkin 1996

Pitkin, M.: "Death-Defying Skill in a Brutal Contest", The Daily Telegraph, Sydney, September 4 1996.

Raffe 1964

Raffe, W.G.: "Dictionary of Dance", A.S. Barnes and Company, New York, 1964.

Romain 1982

Romain, E. (Ed.): "Popular Variations in Latin-American Dancing", I.S.T.D., London, 1982.

Rust 1969

Rust, F.: "Dance in Society", Routledge and Kegan Paul, London, 1969.

Sadie 1980

Sadie, S. (Ed.): "The New Grove Dictionary of Music and Musicians", Macmillan, London, 1980.

Shipman 1979

Shipman, D.: "The Great Movie Stars - The Golden Years", Angus & Robertson, Sydney, Revised Edition 1979.

Smith 1971

Smith, C.: "Collins Spanish-English English-Spanish Dictionary", Collins, London, 1971.

Taylor 1958

Taylor, J. L.: "A Portuguese-English Dictionary", Stanford University Press, 1958.

Wentworth & Flexner 1975

Wentworth, H., and Flexner, S.B. (Eds.): "Dictionary of American Slang, 2nd Supplement", Thomas Y. Crowell Company, New York, 1975.

	Datum	Autor	Předmět
	2006-02-12 16:35:18	Eliška	Ad: Historie latinskoamerických tanců
	2006-02-13 07:01:41	Webmaster	Syntax

Užívání těchto stránek se řídí Licenčním ujednáním.