 | ||||||||
 |
 |
| ||||||
 |
|
Film "Nikdy nezbohatneš" na DVD
Zeptáte-li se dnes mladých českých tanečníků, říká-li jim něco jméno Fred Astaire, většina z nich zavrtí hlavou a odpoví, že to jméno nikdy neslyšeli (mám to "klinicky ověřeno", byť na statisticky bezvýznamném vzorku; vy, kdo nevěřícně kroutíte hlavou, vzpomeňte si na pořad "Nikdo není dokonalý"…). Bodejť by ho také znali; za totality, kdy většina z nich ještě ani nechodila do školy, nebyl jakožto představitel "úpadkové západní kultury" režimem příliš oblíben. V dnešní době tržní ekonomiky "bez přívlastků" představují hudební filmy ze třicátých a čtyřicátých let dokonce menšinový žánr v rámci menšinového žánru pořadů "pro pamětníky". Nejsou proto uváděny televizemi ani jinak příliš propagovány. Nicméně si myslím, že každý, kdo se zabývá tancováním, by se s filmy Freda Astaira seznámit měl. Většina těchto filmů vznikala ve třicátých letech minulého století, před druhou světovou válkou, kdy obor zvaný "ballroom dancing" dosáhl prvního velkého vrcholu. V Americe se sice vytvořil vlastní standard "smooth dancing", odlišný od anglického "modern dancing", ale prinicpy byly tytéž a figury či variace měly často jen jiné názvy. Fred Astaire, ať už tančí nebo tančí a stepuje (obojí v uvedeném filmu divák najde), z tohoto základu vychází a "dotahuje jej" na nejvyšší možné úrovni. Ve třicátých letech (a ve svobodné části světa i ve čtyřicátých) se "na Astaira" chodilo a jeho vliv na kulturu společenského tance jeho doby byl srovnatelný s vlivem dnešních největších rockových či popových hvězd na masovou hudební kulturu (mezi muzikálovými tanečníky dneška bohužel žádnou srovnatelnou veličinu neznám). Inspiroval mnohé, u nás byl nejznámějším Frank Towen, z jehož vzpomínek vyjímám: Když se u nás začaly objevovat první taneční filmy s Fredem Astairem a Ginger Rogers, stal jsem se jejich velkým obdivovatelem. Fred Astaire byl, díky svým filmům, v Praze a vůbec po celém Československu velmi známý. Byl to ale těžko dosažitelný vzor. Tanec mu procházel celým tělem, co pohyb, to absolutní spontánnost. Divák ani často neví, co obdivuje, netuší, že je to právě dokonalá spontánnost a přirozenost. Cítí, že když tanečník vykročí a letí, tak letí opravdu… Já jsem to ale poctivě studoval. Když běžely filmy s Fredem Astairem v Praze, tak jsem se chodil do biáku dívat i několikrát, třeba jen na jednu určitou sekvenci. První představení začínalo v 15 hodin, druhé v 18 a třetí ještě později. Často jsem si kupoval lístky na všechna tři představení. Řekl jsem paní u pokladny: "Dejte mi lístky na kraji řady, abych mohl odejít." Když jsem ten film viděl poprvé, tak jsem se díval s nadšením a ani mi nenapadlo, abych si dělal poznámky. Podruhé jsem si zapisoval všechno, co jsem potřeboval. Seděl jsem na kraji, blízko kuřárny a věděl jsem, kdy běží tance, které mne zajímaly. Vzal jsem si stopky a pak v kuřárně jsem si dělal poznámky… Na Astairových filmech jsem si uvědomil jednu velmi důležitou věc. V prvním filmu "Flying Down to Rio" (Letíme do Ria) byl jeho step jen průměrné kvality. Musel na sobě pilně pracovat, když za dva roky, kdy natočil film "Top Hat" (Páni v cylindrech) se dokázal tak ohromně zlepšit. Nebyl také už tak úplně mladý, bylo mu tehdy 34, možná dokonce 36 let. Věděl jsem, že je to i pro mne šance, ačkoliv mi není 18 nebo 20 let. Věřil jsem, že když budu pilný, dokážu se stejně jako on vypracovat… (E. Tomková-Towenová, O. Strusková: Frank Towen - život s tancem, str. 35. Vyd. Tina Vimperk, 1995.) Taneční scény filmu určitě stojí za opakované shlédnutí. Člověk se přitom může zaměřit na různé detaily i na celek a časem tak snad pochopit, v čem ona "dokonalá spontánnost a přirozenost" spočívá. Osobně mám nejraději dvě scény: První z nich se odehrává ve vojenském vězení, Astaire leží na kavalci, poslouchá skupinku černošských hudebníků hrajících "Since I Kissed My Baby Goodbye" a začíná pohupovat nohou do hudby; do třiceti sekund se pak strhne taneční a stepová smršť. Ve druhé, "So Near and Yet So Far", kdy zpívá a pak tančí s Ritou Hayworthovou, jde o stylizovanou square rumbu zatančenou víceméně standardní technikou (ve fraku ovšem zůstává mnohé skryto) a člověku se tak odkryje kousek taneční historie. Vydání titulu je patrně teprve druhým tanečním filmem Freda Astaira vydaným v ČR na DVD a je tedy - vzdor poměrně vysoké ceně titulu - záslužné. Je škoda, že nebyl vydán nějaký titul z vrcholného období ze třicátých let s Ginger Rogersovou, např. zmíněný "Top Hat". Domnívám se, že spíše než technickým stářím těchto filmů je to dáno ekonomickými důvody. Ony starší filmy totiž již buď Public Domain nebo před vypršením Copyrightu jsou a vydavateli by tak nezaručily zisk z investice spojené s jejich novým vydáním. Další články na Pragmalistovi
Odkazy na WebuStránky věnované filmuStránky věnované Fredu Astairovi
Různé
HoK Komentáře | ||||||
 |
|
| ||||||
|
Užívání těchto stránek se řídí Licenčním ujednáním. | |||||||
