Barry Gasson

Proč nemůže tango vypadat jako Tango?

Když hledím na ty, kdo jsou považováni za špičkové taneční interprety současnosti, jak tančí tango, pozoruji neuvěřitelný stupeň dovedností a oslňující rychlost, jež mi bere dech.

Člověk musí obdivovat výkonnost párů, ježto mají více mladistvé šikovnosti než jejich předchůdci před dvaceti lety… Můj obdiv má však příchuť smutku, jelikož v jejich výkonu nedovedu rozpoznat žádný herecký prvek. Základní charakter tanga zde vůbec není přítomen: ostře vybočená (angled) kolena, zahnutá chůze s váhou přenášenou napříč přes chodidlo — tento absolutní charakter a samu dřeň tanga dnes vídáme zřídka. To je příznakem změny v prezentování tanga v současné době, změny, kterou s nelibostí sledují mnozí z těch, kdo zde byli už před pár lety a mohli tak tehdy být svědky ducha tohoto tance.

Tradiční tangové držení už není zřejmé, vrcholová linie většiny párů připomíná spíše quickstep či waltz a často vídáme švihovou akci a až příliš běžné vystupňování prostřednictvím nohou a chodidel. Vidím páry, jak začínají svoje tango čelem šikmo ke stěně, s chodidly směřujícími čelem šikmo ke stěně a na konci dvou kroků jsou STÁLE čelem šikmo ke stěně!!! Tango, ach tango, kam jsi odešlo — žádné zakřivení při krocích, žádné protipohybové postavení (což je velmi neobvyklé s ohledem na to, že by mělo vzniknout přirozeně), žádné vedení rameny a žádná "šťáva". Díky absenci tangové techniky vypadají tyto kroky úplně trhaně, pán zosobňuje nacpanou kudlanku nábožnou; po krocích nevyhnutelně následuje nezapomenutelně příšerná spojka.

Je dost dobře možné, že rychlost, v níž se hraje většina tangové hudby, vytváří pocit nežádoucího nutkání, jež povzbuzuje touhu pokrýt co možná nejvíce parketu v nejkratším možném čase, nebo snad absence méně pronikavého akordeonu vyvolává větší důraz na rytmický puls spíše než melodické kvality, jež jsou této hudbě vlastní.

A. Hurley a F. Saxtonová Star Championship, Londýn 1971. (Osobní archiv A. Hurleye.)

Nikdy se mi nedostalo výsady vidět Lena Scrivenera a Nellie Dugganovou tančit, avšak jejich reputace a práce, kterou jsem s Lenem udělal, mi dala trvalou impresi Tanga, která není v dnešní době patrná. Viděl jsem mnohé význačné tanečníky a mohu se upamatovat asi na tři, kteří tančí tango charakteristickým způsobem, o němž věřím, že je třeba jej podporovat. Dostalo se mi však požehnání, že jsem viděl tančit tango Billa a Bobbie Irvineovy, Antonyho Hurleye s Fay Saxtonovou, Chu a Susie Tanakaovy — jsou to jediné páry, jež zůstávají vtisknuty v mé mysli svým opravdu pozoruhodným stylem. Zdá se, že všechny porozuměly nutnosti dominantního postavení trupu s význačným smyslem pro linii a schopností hýbat chodidly a přenášet váhu nenápadně. Ukázaly, že tango je z velké části nepostupovým tancem — konečně, jedním ze základních pohybů je kolébková akce s ostře vyhnutými koleny, jež se provádí velmi obtížné, pokud svištíte po parketu rychlostí stopadesáti kilometrů v hodině.

Člověk by doufal, že zažije atmosféru očekávání, napětí, vytvořenou užitím akce plíživé chůze, jež povede k dramatickému vyvrcholení podobnému nejspíše blesku za letního dne. V současnosti je to jen samé světlo a žádný stín, žádná dimenze, a ať už je provedení ve své spletitosti jakkoliv brilantní, v důsledku chybějící různorodosti se může stát vyloženě nudným. Faktor nadšení tak nelze udržet ani do zopakování refrénu.

Každý tanec má základnu technicky stylizovaných figur, jež poskytují hlavní námět při výstavbě tohoto tance. K tomu, aby tanečníci svému provedení dodávali smyslu platnosti, měli by se k základním motivům neustále vracet. Pokud k tomu nedochází, nedostává se tanci struktury, páry tančí "freestyle" a mohou tančit jakoukoliv figuru, která je napadne. Tohle známe jako scénické tancování, resp. tzv. "Adagio", kdy diváci mohou sedět na svých místech a nechat se bavit produkcí tanečníků, předvádějících své výjimečné schopnosti prostřednictvím média, jehož diváci účastni nikdy být nemohou — hodně se to podobá cirkusovému číslu. Avšak tango je tancem, který rády tančí milióny lidí, proč by tedy tito lidé neměli očekávat, že i pro experty platí tytéž základy?

Snad přijde doba, kdy budou na světě existovat tři rozličná tanga, každé z nich se samostatnou, jasně definovanou technikou. Argentinské tango s velmi, velmi malou progresí, ale se spoustou tření nohou o sebe, které, zdá se, je elementárnějším vyjádřením cítění mezi mužem a ženou, avšak výraz "basic" chápe poněkud odlišně.

Pak nádherné tradiční tango — s více "zabalujícím" párovým držením, zakřivenou chůzí, kolébkami, pivotami a s kroky, kdy se chodidla vyzvedávají ze staré a umísťují do nové polohy. Nu a pak nakonec… Atleticky demonstrativní provedení vysoké úrovně vyhrazené pouze mladistvým, hbitým párům, jejichž provedení se bude hodnotit podle rychlosti a hbitosti (namísto toho, kdo opravdu tančí nejlepší tango).

Jedna jistota zůstává — tango, které učí učitelé-profesionálové po celém světě má velmi málo co do činění s tancem, který v dnešní době vidíme na soutěžních parketech.

Žádné komentáře dosud nebyly vloženy.

Užívání těchto stránek se řídí Licenčním ujednáním.