Barry Gasson

Co se vlastně stalo s hladkým tancováním?

Po řadu let s hrůzou sleduji degradaci kouzelného umění společenského tance a zmenšování dovedností, jež toto umění zahrnuje. Pohyb dvou těl, jež se hladce pohybují spolu, přičemž dáma reaguje a instinktivně zrcadlí pánovy jemné náznaky směru a výrazu, vídáme v současnosti na soutěžních tanečních parketech zřídka. Namísto toho je běžným jevem vidět dvě těla, jedno mužské a jedno ženské, jak provádějí předem vytýčený program, pádíce po parketu, o překot do rohu, sotva pomýšlejíce na ostatní páry, jež s nimi musejí ve stejnou dobu sdílet stejné místo. Dalo by se říci, že "pár" se sestává ze dvou lidí, provádějících více-méně tytéž kroky ve více méně stejných okamžicích (s důrazem na "více-méně"). Z toho, že skutečně tančí spolu, bych je však nevinil! Pokud se zastaví kvůli jinému páru, který se rovněž snaží sdílet ve stejný čas stejné místo nebo pokud se s ním srazí, buď se vrátí ke své sestavě od bodu, kde došlo k přerušení nebo, neschopni srovnat se v tomto bodě spolu navzájem, začnou svou sestavu znovu od začátku. Nikdo už je neučí, jak "prostě" tančit slowfox — samostatný a nezávislý tanec, vyžadující dovednost, muzikálnost a znalost spousty existujících kroků a kombinací. Splnění těchto požadavků umožní nerušený plynule proudící pohyb dvou párů po parketě, na který je radost pohledět. Namísto toho se páry učí naplánovaným sestavám bez ohledu na velikost či tvar tanečního parketu. Podobá se to řadovému tanci, až na to, že tanečníci jsou všichni čelem různě a jdou do různých směrů. Za vítěze je patrně považován ten z párů, který dokáže dokončit svou sestavu, aniž jej "sejme" pár jiný.

Dobře trénovaný taneční pár bude tančit (doopravdy… TANČIT!) slowfox a pokud se už příležitost naskytne, bez potřeby zajištění třetí stranou, uvede vhodnou variaci, obvykle vrcholící v monumentálním výrazu linie, nerušené linie, nepřerušené linie, nádherné liniové figury… aniž hlavu dámy obepíná něčí loket a aniž se ozývá zvuk praskajících pánových žeber. Pak se bude dovedně ubírat svou cestu po parketu a bude dál tančit slowfox (dopravdy…TANČIT!), dokud se nenaskytne příležitost další. Bohužel je jich příliš málo. Učí vůbec v dnešní době nějací učitelé parketové dovednosti? Nebo variacím a možnostem pro ony situace, "co dělat, když…"? Plánům B či C nebo D? Už dlouho se domnívám, že chyba je na straně většiny učitelů. Pro učitele je snazší dát žáky do párů a učit od počátku páry než se dřít s učením jednotlivců prostřednictvím fyzického přenosu pohybu a reflexů.

Původně byl obecně přijímán názor, že dáma, jež se učí tančit a chce soutěžit, musí brát zhruba po dva roky soukromé hodiny. Vybuduje si tím dovednosti na takové úrovni, aby dovedla tančit s partnerem, aniž by byla pro toto partnerství brzdou. Bylo tomu tak prostě proto, že k učení přenosu (transmission), držení těla, rovnováhy a toho, jak se pohybovat vpřed a vzad, je nutná přímá přáce učitele s jednotlivcem. Toto se ovšem netýkalo případů, kdy se manželský pár chtěl učit společně a pán byl připraven utkat se s překážkou v podobě tancování se stejně (ne)zkušenou partnerkou.

V dobách svých učitelských začátků jsem po dobu více než pěti let nesměl trénovat páry, ale musel jsem učit dámy, zatímco páry trénoval zkušenější hlavní učitel s ověřenými výsledky (v autorově případě učitelka, pozn. překl.). Tvořili jsme však dobrý tým, jelikož jsem dámy vytrénoval korektně. Věděly, jak se pohybovat dopředu i dozadu, rozuměly reflexním a vůlí neřízeným svalovým akcím a reakcím, dokonce byly v rovnováze. Když byly dámy považovány za dostatečně zběhlé, mohli je důkladně vyzkoušet různí studenti, kteří hledali taneční partnerku.

Nyní je běžným jevem dávat žáky do párů ve velmi raném stádiu jejich taneční kariéry a pak je v každém tanci učit nějaké neměnné sestavě. Učitel nyní může posuzovat jejich výkon, když hraje muziku, opíraje se o pódium, s rukama volnýma, aby mohl ovládat mobil. Provedení se pak dodá "ostrosti" či "energičnosti", tím, že řekne dámě, aby švihala hlavou kolem dokola nebo aby se směrově odklonila a tím "pomáhla pánovi"! No tedy…! Prvek rovnováhy je ten tam. Pán má nyní její skvělé těžce se pohybující tělo, nahoře s těžkým závažím hlavy, jíž ona pohazuje sem a tam, vyklánějíc se co nejvíce doleva (to jen pro případ, že by si jí poprvé někdo nevšiml). Zatímco on se zoufale snaží udržet na maličkém místě na parketu, které si dokázal vymezit, ona se — to mne podržte — také rozhodne vymrštit svou nohu vzhůru do prostoru.

Je mi velmi líto pána, jehož jakoby vytáhli z bot a prakticky zbavili mužné síly. Má totiž buď malou nebo žádnou kontrolu nad směrem, linií nebo, smím-li to tak říci, osudem. Tady to máte, nyní musejí zastavit, znovu se srovnat a snažit se znovu najít bod rovnováhy předtím, než mohou vystartovat do příští komplikované řady nehod. Co se to stalo se slowfoxem?

Znovu a znovu, když učím nový pár, vyzývám dámu, aby si se mnou zatančila, a zjišťuji, že nejsem schopen dosáhnout svého dalšího směrování, jelikož ona neví, jak se pohybovat dozadu. Obvykle se musím při druhém kroku zastavit, jelikož to je jako bych vrazil do stavení z cihel. Poté jí vysvětlím, že ji nebudu tlačit o nic více, než musí ona, jde-li dopředu, tlačit mne. Není divu, že tak málo pánů dokáže dosáhnout korektního směrování v (půl)otáčce vpravo. Musím pak pokračovat o tom, že se nikdy nechci dostat do kontaktu s její levou nohou, když se ona pohybuje vzad, a že rovněž neočekávám, že bych ucítil její levou nohu, když ona jde vpřed. Nepřeji si cítit, jak její levá noha tlačí na mou pravou nohu když procházíme promenádním postavením.

U všech těchto technických detailů zabere nějaký čas, než je svalová paměť dámy přijme za své a ony se tak mohou stát součástí podvědomého "autopilota". Pokud se pán vrátí k tančení s naší dámou po několika opravách některých mylných představ, jež snad o tancování měla, na jeho tváři se objeví výraz potěšení. Už totiž nemusí tlačit po parketě Těžkou Barboru — a ona přitom měří jen čtyři stopy a sedm palců (nechtějte po mně, abych to přepočítával na centimetry).

Nový Zéland se pyšní několika velmi dobrými učiteli; já vím asi o sedmi. Jejich páry vynikají příklady hladkého, kontrolovaného, zdánlivě snadného pohybu a dosvědčují to, že se dámám dostalo velmi dobrého výcviku. Zřídka se jedná o nejokázalejší páry. Často bývají udolány atletickým entuziasmem početnější skupiny méně způsobilých "předvaděčů", avšak většina porotců a znalých diváků dovede rozpoznat a ocenit rozdíl.

Žádné komentáře dosud nebyly vloženy.

Užívání těchto stránek se řídí Licenčním ujednáním.