Interview s Donniem Burnsem, MBE

1. část

Dancesportinfo: Hovořit s Vámi o tancování je cosi mimořádného. Jak se zmínil ve svém pověstném článku Paul Killick, na mistry světa je pohlíženo jako na polobohy. Vy jste tedy ve srovnání s nimi určitě bohem! [Donnie se směje]. Dovolte mi všetečnou otázku — existuje v taneční historii vůbec někdo, kdo získal více titulů, něž Vy?

Donnie Burns: …[pauza] Neřekl bych. Myslím, že nejvíce, rozdílem jediného titulu, se mi přiblížili Bill a Bobbie (Irvineovi, pozn. red.). Bobbie bohužel právě zemřela, což je tragická ztráta… tanečního idolu. Tak tedy, neřekl bych. Myslím, že s Gaynor (Gaynor Fairweather, Donnieho mnohaletá taneční partnerka, pozn. red.) držíme s patnácti tituly mistrů světa rekord.

Dancesportinfo: 15 titulů? Domníval jsem se, že jich bylo 14.

Donnie Burns: Ne, bylo to 14 titulů profesionálních mistrů světa v latině a světový mistrovský titul v jihoamerické taneční show. Což je celkem 15. Řekl bych, že to je rekord.

Ve svém domě v Kentu

Dancesportinfo: Je několik věcí, o nichž bych s vámi rád hovořil. Máme občas pocit, že v Anglii je tancování, ne-li na vymření, tedy mnohem méně populární, než bývalo dříve. Spousta lidí ale říká, že to platí pouze o tancování soutěžním a že společenský tanec je velmi populární. V jiných zemích, např. v Číně, v Japonsku Itálii či v Rusku, zažívá tancování rozkvět. Myslíte, že my zde v Anglii můžeme pro zvýšení popularity tancování něco udělat?

Donnie Burns: V tancování i v životě je tím nejdůležitějšjím timing. Kdybyste mi byl položil tutéž otázku před dvěma či třemi lety, byl bych vám řekl, že je to velmi obtížné. Domnívám se však, že nyní k tomu dosti zvláštně začalo docházet. Víte, podle mého názoru, skromného názoru, jsou země s nejdelším tanečním dědictvím těmi, jež mají největší problémy s důvěryhodností. Například Velká Británie či Anglie je zemí s ohromným tanečním odkazem a máme v této zemi velký problém s důvěryhodností tancování v očích široké veřejnosti.

Částečně je to založeno na sérii "Come Dancing" (mnohaletá taneční televizní show, vysílaná BBC v Anglii v letech 1949 až 1998, pozn. red.) a na skutečnosti, že se říkávalo "och, to je Joan, přes den umývá záchody a svým vlastním oborem žije po večerech." Tedy, úmysly byly dobré, ale nijak nám to neposloužilo. A nemyslím si, že v té době bylo tancování dobrým televizním programem a naopak. Nemyslím si, že jsme si navzájem pomáhali. Vždycky jsem BBC a jiným televizním společnostem říkal, že si nemyslím, že je zaručeně dobrým nápadem vzít televizi a napasovat ji na již existující (taneční) událost. V tom jsem nikdy neviděl a dosud nevidím žádnou logiku. Vždycky jsem doporučoval: "Pokud chcete udělat taneční program, začněte u čistého stolu a vytvořte jej podle svého." Nyní k tomu, jak se zdá, v této zemi prvně dochází.

Dancesportinfo: Máte na mysli show "Strictly come dancing" (nový televizní program BBC, po prvé uváděný v letošním roce, v němž tančí televizní celebrity s profesionálními tanečníky a soutěží ve standardních a latinských tancích (pozn. překl.: to by u nás asi dopadlo zajímavě…)).

Donnie Burns: Ano! Myslím si, že je to dobrý televizní program; myslím, že velmi dobrý. A myslím, že to může být rovněž dobré "pro byznys". Myslím, že (taneční) byznys prošel těžkými časy. Domnívám se však, že už je to za námi a že jsme na vzestupu. Jsou zde hlubocí pesimisté, kteří říkají, že to není tak dobré jako to bývalo — a je to, srovnáváme-li takto, pravda. Pak jsou zde ti ostatní, kteří říkají, ano, je to tak, ale to se týká úrovně Markuse a Karen, Donnieho a Gaynor, Chrise a Hazel. A obě tyhle skupiny mají pravdu. Když se však podíváte na nesoutěžní, společenské tancování v téhle zemi, je mnohem mohutnější, než byste si mysleli.

Země, o nichž jste se zmínil, např. Čína či Rusko, jsou v tancování mnohem "mladší" a já se domnívám, že zažívají taneční boom, kterým jsme prošli před čtyřiceti či dvaceti lety. U nich k němu dochází nyní. Tudíž si nejsem jist, zda s tancováním to jde celosvětově vzhůru či s kopce nebo dochází k jeho novému zeměpisnému rozdělení.

Ve studiu

Dancesportinfo: To je zajímavý názor.

Donnie Burns: Já si tím nejsem jist! Pouze si to myslím.

Dancesportinfo: Někteří lidé, s nimiž jsem hovořil, tvrdili, že před zhruba dvaceti lety vzhlížely ostatní země k Anglii, k anglickému přístupu k tancování a zlepšovaly se, posunujíce "systém", podle kterého tancování funguje, na vyšší úroveň. Nyní je to Anglie, jež v jistém smyslu má co dohánět…

Donnie Burns: Nejsem si jist, zda je to v "systému"… Vezměme například Itálii. Existuje mýtus, že Itálie je ohromná, úspěšná, populární… Nezpochybňuji, že dnešní italští tanečníci jsou báječní, zatímco před dvaceti lety jste Italy hledali v programu a doufali jste, že je uvidíte v počátečních kolech, jelikož ta se, jak víte, konají hodně brzo. Každý, vskutku každý Itálii blahopřál k zázračnému úspěchu a k výkonu, jehož dosáhli. Avšak, pokud to, co slýchám, je pravda, počty tanečníků se v Itálii drasticky snižují. Myslím si tedy, že Itálie, pokud jde o množství, svého vrcholu již dosáhla. Nemyslím si tedy, že by šlo o výrazně lepší systém.

V současnosti se dávají do pohybu bývalé země sovětského bloku a bývalé komunistické země. Jinými slovy, země umělecky zaměřené, geneticky — v DNA — umělecky nadané, hladové po úspěchu a poměrně nové. Jsou tedy v kontrastu s již zavedenými zeměmi, jež nejsou nové a v nichž je život po umělecké i materiální stránce pohodlnější. Je to tedy více věcí touhy po úspěchu a uměleckosti v DNA jednotlivých osobností než systému (tancování) v jednotlivých zemích! Nemyslím si však, že my, Britové, jsme dobří v marketingu. Co se týče marketingu a publicity, jsme patrně černou děrou světa! Znamená to však, že náš systém je příšerně mizerný? Ne. Myslím, že máme spoustu velice talenovaných jednotlivých tanečníků.

Lekce s Dmitrijem Timokhinem a Annou Bezikovou

Dancesportinfo: Podíváte-li se zde v Anglii na juniorskou soutěž, uvidíte možná tak sedm soutěžících párů. Přijdete-li na podobnou soutěž v Rusku, máte tam padesát, sedmdesát či více tančících juniorů. Podle zákonů pravděpodobnosti máte větší šanci nalézt skutečného šampióna mezi padesáti soutěžícími než mezi pěti.

Donnie Burns: Ano, taková je hra statistických čísel. Ale je příčinou lepší systém? Nemyslím si to. Nejsem si tím jist. Neobhajuji systém v téhle zemi; jsem vždycky tou černou ovcí, jež kritizuje to, co máme. Věřím, že kritizovat je zdravé a chci, aby v se zemi, v níž žiji a kde si vydělávám na živobytí, všechno zlepšovalo. A my jsme příliš samolibí a proto jsme toho tolik ztratili. Avšak, abych byl spravedlivý, nemyslím si ani, že ten systém je tak špatný, jak se o něm říká. Z pozice ďáblova advokáta tedy říkám:

Kdyby náš systém byl tak špatný, neměli bychom tři nejlepší světové taneční události, jež máme. Není pochyb o tom, že Blackpool, International Open a UK Open jsou třemi vrcholnými světovými tanečními událostmi. A to není jen tak z ničeho. Je to kombinace roků tradice a všeobecně vnímané integrity těchto událostí. Nejsem si jist, má-li kterákoliv jiná země světa jedinou srovnatelnou událost s všeobecně vnímanou integritou podobnou té naší.

Dancesportinfo: To je pravda, ale podíváte-li se např. na výsledky Blackpoolu, International Open či UK Open, a obzvláště juniorského Blackpoolu, vidíte, že špičkové anglické páry končí v semifinále…

Donnie Burns: Mají-li štěstí…

Dancesportinfo: Ano! Dostalo se nám vysvětlení, že děti v Anglii jsou prostě příliš líné. Avšak, děti jsou budoucností tancování! Dnešní šampióni budou, konec konců, za dvacet let minulostí…

V kuchyni při rozhovoru s námi

Donnie Burns: Myslím, že v tom je trochu pravdy. Nemyslím, že to lze generalizovat, ale díváme-li se na to z pohledu hry čísel, tak ano, s tím souhlasím. Ale to jsem řekl.

Dancesportinfo: Další zdůvodnění, jehož se nám dostalo, je to, že v některých tanečních školách se děti o existenci otevřených soutěží vůbec nedovědí. Jsou neobyčejně pyšné na získání stříbrné či zlaté medaile v medailových testech a hluboce věří tomu, že dosáhly vrcholu tancování.

Donnie Burns: Nuže, nemyslím si, že tohle je dobré zdůvodnění. Dám vám příklad. Jako dítě jsem v testech získal pouze jednu medaili — stříbrnou. Můj učitel mne ihned poté začal posílat na soutěže.

Dancesportinfo: Právě to říkám, učitelé to často nedělají.

Donnie Burns: Ano i ne. Možná to nedělají proto, že se z toho stala tak příšerně drahá záležitost! Další důvod… v zájmu spravedlnosti je třeba říci, že až donedávna zde byla Peggy Spencerová, jejíž jméno znal každý, byli zde Bill a Bobby (Irvineovi, pozn.red.), do jisté míry Michael Stillianos, Markus a Karen (Hiltonovi, pozn.red.), a Gaynor a já, když jsme soutěžili a po všechny ty roky jsme se často objevovali v televizi BBC, což pro nás bylo velmi dobré. Domnívám se, že jsme se svým způsobem dostali do obecného povědomí jakožto tanečníci.

Když jsme — Gaynor a já — začali poprvé mít úspěch, a když si nás tak či onak začala všímat média (tenkrát jsme neměli "Strictly Come Dancing" a celou tu mašinerii, jež v náš prospěch působí dnes), dosáhli jsme pokroku v naší publicitě z větší části naším vlastním individuálním úsilím. Jinými slovy, měli jsme agenta — mám dodnes téhož agenta — který se o to postaral. Mimo taneční mašinerii jsme publicity v tisku dosáhli sami. První otázka, již nám kladli, zněla: "jste členy nějakého týmu formací"? (směje se). Je tomu tak proto, že obecně známá jména, s nimiž tehdy veřejnost tancování identifikovala, byli Frank a Peggy Spencerovi a jejich tým formací. Tedy metrem, kterým vás tehdy poměřovali bylo, že pokud jste byli členy týmu formací Peggy Spencerové, museli jste být velmi dobří (smích). Tedy tenkrát dalo velkou práci nastolit v tomto vnímání rovnováhu. A to byl problém v tehdejší době.

Souhlasím s Vámi, že dnes máme trochu odlišný problém. Toho se týká jeden ze sporů, jež jsem měl s IDSF, když jsem se s lidmi z IDSF zhruba před šesti lety prvně setkal. Vyslovili neuvěřitelné tvrzení, že je zajímá jen soutěžní tancování a že na školách společenského tance s "děcky" nezáleží. Přes to jsem se nikdy nedokázal přenést, jelikož jsem se snažil o velmi logický argument, že bez škol společenského tance se všemi těmi děcky by nebylo ani tanečního sportu, jak tomu říkají! Ale z nějakého důvodu byli tehdy k mým argumentům hluší.

Se svou chotí Nicole a se zlatým retrieverem

Dancesportinfo: Je to stejné jako fotbalové kluby zajímající se pouze o profesionální fotbal a ne o děti, které hrají fotbal ve škole či na hřišti.

Donnie Burns: Ano! Nebo jako kdybych říkal, že mne zajímají jen lesy, ale ne stromy. Nikdy jsem to nedokázal pochopit. Ale ujišťuji vás, že to tomu tak v tom okamžiku bylo, že to tak tehdy říkali. IDSF tenkrát neměla jakýkoliv zájem o (nesoutěžní) společenský tanec a taneční školy považovala za málo významné či bezvýznamné. Pro někoho, kdo prošel strukturou medailových testů, jako já v Glasgow, a pak začal soutěžit, je toto tvrzení neuvěřitelné. Na kontinentě, zdá se, to míchají mezi profesionální taneční školy a amatérské taneční kluby. Nemyslím si však, že by to bylo až tak odlišné.

Abychom se vrátili k výchozímu bodu, myslím, že tím, čím mnohé tyto země disponují, jsou lidé hladoví po úspěchu a cyklus, který je o deset až patnáct let opožděn vůči nám. Faktem, kterým bych toto tvrzení podpořil, je skutečnost, že např. Německo má přesně stejný systém jako Rusko, Itálie a zmiňované státy, avšak jelikož německý cyklus je více méně ve stejné fázi vývoje jako my, zbylo jim rovněž velmi málo soutěžních tanečníků (alespoň trochu významných). Nějaký počet mají, ale už jich není tolik.

Dancesportinfo: To mne vede k další otázce, na niž patrně nebude snadné odpovědět. Má být amatérům povoleno učit? Slyšel jsem spoustu argumentů proti, přičemž hlavním argumentem je, že k tomu nejsou připraveni nebo že nevědí jak učit. Na druhé straně jsem viděl mnohé profesionály, kteří o tom, jak učit, vědí mnohem méně než amatéři, jelikož udělat zkoušku a stát se profesionálem může kdokoliv, nemusí to být vůbec tanečník! Nuže, je pravdou, že nemusíte být dobrým fotbalovým hráčem, abyste se stal trenérem, ale otevřít si taneční školu a začít učit může kdokoliv! Já myslím, že profesionálové by měli učit špičkové amatéry, špičkovým amatérům by mělo být umožněno vydělat si nějaké peníze učením jiných, amatérů nižší úrovně, aby mohli platit za lekce u profesionálů. A amatéři nižší úrovně by možná měli učit začátečníky, čímž by vznikla pyramida, na jejímž vrcholu jsou profesionálové a jejíž základnu tvoří začátečníci a nesoutěžní tanečníci.

Výuka s Dmitrijem a Annou

Donnie Burns: Tedy, kladete spoustu dobrých otázek, ale obávám se, že na ně neexistují čerobílé odpovědi. Je v tom spousta šedivých tónů. Vždycky jsem kladl otázku, proč… Život je složitý, obzvláště v roce 2004. Patrně byl složitý vždy… A komplikací, kterou máme zde, je skutečnost, že některým amatérům v některých zemích učit dovoleno je. Ať už je to dobře či špatně, prostě tomu tak je. Nelze hovořit o soutěži, nemají-li všichni rovné podmínky. Z pohledu spravedlivé soutěže by tedy bylo třeba akceptovat, aby, pokud amatéři z určitých zemí učit mohou, mohli tak činit i amatéři z ostatních zemí. Jinak totiž ty amatéry, kteří učit nemohou, podstatným způsobem znevýhodňujete. Tento argument, myslím, většina rozumných lidí přijme.

Druhou stranou mince je, že např. já s Gaynor jsme nikdy učit nesměli. V době, kdy já jsem byl amatérem, byla pravidla v této zemi taková, že jste si tancováním nemohli vydělat ani libru — aniž byste se okamžitě byli nuceni stát profesionály. Nemohli jste tančit ukázky, nemohli jste dokonce ani vyhrát peníze na soutěži. Existuje tanečník, jehož jsem velmi obdivoval a s nímž jsme po celou tu dobu měli dobré vztahy, je z Norska a jmenuje se Raymond Myhrengen. Byl amatérským mistrem světa, porazil nás s Gaynor rozdílem jedné známky. Zvítězil na mistrovství světa, my vyhráli Blackpool, my vyhráli mistrovství Evropy, on zvítězil na International Open. Takhle to bylo, jednou jsme vyhráli my, jednou oni. Tehdy mu bylo povoleno tančit ukázky a učit a měl roční podporu ve výši zhruba 20 tisíc liber. Vracím se zde zpět do osmdesátých let, my s Gaynor jsme si nesměli vydělat ani penny! Já si dodnes pamatuji, jak silně jsem to znevýhodnění pociťoval! Teď nemluvím o Raymondovi, byl to bezvadný kluk a skvělý soutěžní tanečník, kterého bylo hrozně těžké porazit a naplňuje mne úcta k němu! A to, že byl ze země, kde bylo vše výhodnější (z Norska) — tím lépe pro něj. My jsme však reprezentovali Skotsko, část Velké Británie, kde to bylo naprosto opačně. Neměli jsme nic. Vnímal jsem to jako velikou nevýhodu, jelikož ani moji rodiče, ani rodiče Gaynor nebyli bohatí, takže jsme se těžce protloukali.

Ale řeknu vám tohle. Vráťme se zpět na začátek našeho rozhovoru. Je-li pravdivá naše úvaha, že tím, na čem záleží, je touha po úspěchu, pak se ptám, zda bylo rozhodnutí umožnit lidem lepší materiální podmínky moudré. Zdá se mi totiž, že páry či tanečníci, kteří mají či měli nejméně, chtějí dosáhnout nejvýše. Na podporu tohoto tvrzení bych rád uvedl následující. Nepostřehl jsem, že by se od té doby, co jsme amatérům v této zemi umožnili učit a tančit ukázky, výsledky zlepšily o jediné procento.

Dancesportinfo: Amatéři v této zemi přeci nesmějí učit, nebo ano?

Donnie Burns: Smějí. Smějí učit pod profesionálním dohledem v profesionálních školách a nyní smějí i tančit ukázky. A nepostřehl jsem ani procento zlepšení ve výsledcích světové třídy, jež by bylo důsledkem téhle politiky.

Se Sergejem a Melou

Dancesportinfo: Oponoval bych, že to dosud není dostatečně rozšířeno. Povolení bylo uděleno jen omezenému počtu špičkových amatérů…

Donnie Burns: Ale jaký je v tom rozdíl? Myslím, že jsme identifikovali chorobu, ale nemyslím si, že jsme nalezli způsob, jak ji léčit. Já osobně nemám nic proti tomu, aby amatéři učili nebo tančili ukázky. Opravdu ne, jelikož se vyrovnají jiným lidem, kteří to dělat mohou. Ale nemyslím si, že problém je v tomhle. Souhlasím s diagnózou, ale nesouhlasím s léčebným postupem.

Dancesportinfo: Jakou léčbu byste tedy navrhoval?

Donnie Burns: Nejsem si jist, zda znám řešení. Jak může člověk naočkovat lidi silnou touhou, hladem po uměleckosti?

Dancesportinfo: Možná tím, že je k tomu včas přivede, že je správně vychovává…

Dancesportinfo: Vychází to zevnitř. Může to přijít díky správným okolním vlivům, ale je to také zevnitř. Řetěz, jenž činí tanečníka úspěšným, je tvořen, velmi, velmi mnoha články. Ale na konci toho všeho je (tento) hlad a odhodlání! Nevím, do jaké míry lze způsobit, aby je někdo měl… Myslím, že tomu můžete napomoci, ale v posledku musejí vycházet zevnitř.

2. část

Dancesportinfo: Předtím jsme hovořili o Vašem pohledu na tanec, zda by to měl být sport či nikoliv.

Donnie Burns: Věřím, že sportem je pouze tehdy, dělá-li se špatně!

Dancesportinfo: Můžete nám tedy popsat, jak tancování vnímáte?

Donnie Burns: Rozdíl mezi sportem a uměním spočívá v tom, že umění v sobě občas, ne vždycky, nese poselství. Sport nikoliv. Není pochyb o tom, že chcete-li soutěžit na světové úrovni, musíte být dostatečně atleticky zdatný, ale vaším cílem to není. Je to totéž, jako bych říkal, že jelikož mám správné "nářadí", jsem automaticky vinen znásilněním (smích)!! S takovým černobílým tvrzením patrně nebudu souhlasit.

Skutečnost, že k tomu, abyste mohl vyjadřovat působivé, motivujující a efektní umělecké poselství, potřebujete být dostatečně atleticky zdatný, nutně neznamená, že musíte být atletem! Pokud byste se mne však byl zeptal — "Donnie, pokaždé ve chvíli, kdy jste s Gaynor celkem patnáctkrát vítězili, byli byste rádi získali olympijské zlato?", odpověděl bych Vám bez stínu zaváháni — "ano, absolutně". Kdo by ovšem odpověděl jinak, že. Kdybych však kvůli tomu byl měl přijmout definici, že Gaynor a já jsme ztělesněním atletů, byl bych se otřásl a řekl — "to tedy ne, v žádném případě".

V tanečním studiu

Jen aby bylo jasno, absolutně nemám jakýkoliv problém s tím, čemu lidé chtějí říkat sport, nevadí mi to, a pokud to svět bude ochoten jako sport přijímat (o čemž pochybuji), nevadí mi to.

Z čeho mám obavy, co mne znepokojuje, je následující. Pokud my, lidé, kteří tančíme, začneme věřit, že je to doopravdy sport, jestliže budeme upřednostňovat sportovní mentalitu, začneme jít nesprávným směrem. Pokud se například vrátím k BBC, oni tancování vždycky klasifikovali jako estrádní umění (light entertainment, doslova "lehkou zábavu", pozn. překl.) a já bych řekl, že tím skutečně je.

Dancesportinfo: Myslíte si, že kdyby standardní a latinské tancování bylo v Anglii přijímáno jakožto sport, jako tomu je v některých zemích, mohlo by to zvýšit počty dětí, jež se o ně zajímají?

Donnie Burns: Ne, nemyslím, jelikož jsem nic takového nezažil. Nemyslím si, že by tancování mohlo být obzvláště dobrým sportem. Nemáme červené karty, nemáme branky a nemáme penalty. Šipky sportem jsou, ale nevidím sedmileté stavět se do řady, aby s plechovkou piva v ruce hráli šipky!

Dancesportinfo: Nu dobrá, ale např. ve školách se malí chlapci-tanečníci stydí s ohledem na okolí o tom mluvit.

Donnie Burns: Ano, vím, co máte ne mysli. Není to něco, o čem by se mluvilo. To je pravda.

Dancesportinfo: A není zase tolik kluků, kteří by tancovali. Možná tedy, že kdybychom tomu říkali sport a vláda by to jako sport financovala, mohlo by to změnit stereotypní způsob, jakým kluci tancování vnímají.

Donnie Burns: Tím si nejsem jist. Kdybyste udělal sport z baletu, taky nemyslím, že by to kluky více povzbudilo. Souhlasím s tím, že v této zemi trpíme problémem důvěryhodnosti, avšak nemyslím si, že byste jej odstranil tím, že byste tancování nazval sportem. Myslím, že problém je hlubší a poněkud složitější. Mohl byste to nazývat sportem, a přitom se vůbec nedostat ani o krůček dál. Myslím, že je nutné změnit způsob, jak na tancování pohlíží široká veřejnost. Kdybyste zítra nazval balet sportem, nedosáhl byste tak, aby průměrný muž ve věku sedmi let měl větší sklon se mu věnovat.

Donnie chystá nějakou muziku

Dancesportinfo: Máte uměleckou duši?

Donnie Burns: Přesně tak, myslím, že ano. A čím méně podněcujete umělecké vědomí jako takové a čím více je podněcujete, aby bylo hybridem se sportem, tím více je rozmělňujete.

Ve skutečnosti se domnívám, a doufám, že se mýlím, ale myslím si, že tancování bude vždycky menšinovou záležitostí. Pro tancování bych byl ochoten obětovat život, ale stejně je tomu s malováním u malířů či s psaním románů u romanopisců. Mona Lisa je jenom jedna!

Dancesportinfo: Co myslíte, je v tancování důležitější technika nebo výraz?

Donnie Burns: Nesouhlasím s tím, že v tancování výraz a technika stojí proti sobě. Takovéhle tvrzení je přesně tím druhem nepochopení, s nímž nesouhlasím. Nesouhlasím, že technika míří jedním směrem a výraz kamsi na opačnou stranu. Pokud si někdo myslí, že můžete buďto usilovat o techniku jedním směrem nebo jít opačným směrem za výrazem, vypovídá to o velmi chabém porozumění technice. Technika, je-li dobrá a je-li chápána a používána správně, umožňuje větší výraz, více kreativity, více možností.

Čím máte větší pocit, že vás technika omezuje, tím je vaše technika mizernější nebo ji tím hůře chápete. Vždycky jsem otrávený, když to lidé říkají. Technikou pro mne není "otáčka o tři osminy a vytočené chodidlo", tohle nemám na mysli, když mluvím o technice. To je práce chodidel. A práce chodidel je v širokém spektru techniky tím, čím je oranžová v celém spektru elektromagnetického vlnění. Myslím, že technika je čímsi, co vám dopřává více času, lepší rovnováhu, větší možnosti.

Rozdíl mezi skvělým tanečníkem a těmi ostatními spočívá patrně v tom, že skvělý tanečník jde, kam chce, kde chce a kdy chce. A ti ostatní se patrně pohybují tak, jak musejí a když musejí. Myslím si tedy, že čím lépe se dokážete ovládnout, tím více máte možností.

Dancesportinfo: Je tedy technika prostředkem k dosažení cíle?

Donnie Burns: Myslím, že technika je kombinací více věcí a současně je pojistkou pro případ, že nemáte dobrý den. Jste-li pouhým inspirovaným tanečníkem se špatnou technikou, tuto pojistku nemáte. Myšlenka trénování (practice, pozn.překl.) a techniky tkví v tom, že se zlepšuje spodní hranice vašich výkonů. Každý totiž dokáže tancovat dobře, má-li dobrý den. Nemusíte být Albert Einstein, abyste to dokázal. Šance, že se budete cítit dobře právě v den, kdy se koná Blackpool, je mizivá. Idea profesionality tedy spočívá ve snižování, v minimalizaci rizikových faktorů.

S Gaynor Fairweather

Širší definice techniky spočívá v tom, že je pojistkou vůči osobnímu kolísání a že máte daleko více možností, než byste měl jinak. A to je základní výchozí bod. Slýchám lidi říkat — "jednak byste měl pracovat na své základní technice, jednak na výrazu". Podle mne to chápou velmi nesprávně. Je to, jako byste říkal, že můžete buďto pracovat na tom, abyste se stal lepším řidičem nebo zajistit, aby kola byla kulatá. Nedokážu to pochopit.

Dancesportinfo: Velmi mne zajímá Váš názor na jedno z nejkontroverznějších témat — porotování. Zajisté jste od lidí často slýchal, že hodnocení soutěží je zaujaté a nepoctivé, že porotci sami jsou nepociví. O jak závažný problém se jedná? Nebo snad, jak moc jej zveličují neúspěšní soutěžící?

Donnie Burns: Nuže, to je opravdu velká otázka. Lhal bych, kdybych tvrdil, že politika v tancování neexistuje. Ovšemže si myslím, že v tancování politika je, a nedokázal bych předstírat, že tomu tak není. Myslím si však, že téměř ve všem v životě je politika a domnívám se, že ve srovnání s čímkoliv jiným jí v tancování neúměrně mnoho není.

Jelikož je tancování subjektivní sport, vžycky se takovéto kritice vystavovalo. Nemáte tady míč v síti ani míček v jamce. Je to sport, který se posuzuje subjektivně. Tudíž zde vždycky prostor pro tuto kritiku byl, je a bude. Rovněž se domnívám, a vedou mne k tomu jisté indicie, že je to v různých zemích různé. Ve východním bloku existují určité země, v nichž se tvrdí, že se tam upravují výsledky na základě peněžních úplatků a ne na základě lekcí (co je míněno "lekcemi" viz níže, pozn. překl.). Vrátíme-li se zpět do Spojeného království, jedním z bodů ve prospěch popularity soutěží v této zemi je, že jsou jakožto slušné přinejmenším všeobecně vnímány.

Musím říci, a pevně tomu věřím, že v časovém období, řekněme, jednoho roku, vítězí ti nejlepší tanečníci. Vždycky bude někdo tvrdit, že berete-li lekce u učitele X, tento učitel vám bude dávat kříže. Ten systém není dokonalý. Alternativa je dokonce ještě horší. Alternativou je, pokud špičkoví lidé nesoudcují a k soudcování máte jiné. Vyzkoušeli to např. v krasobruslení a hovořil jsem na toto téma s Courtney Jonesem, který se krasobruslení věnuje. Říkal mi, že to skončilo nezměrnou katastrofou! Myslím si tedy, že lepší alternativa neexistuje…

Jsem si zcela jist, že kdyby organizátoři chtěli, dokázali by v jedné soutěži výsledek jednomu páru zařídit. Jsem si jist, že to možné je. Rovněž tak jsem si ale jist, že by nedokázali "zmáknout" zbytek světa po zbytek roku! Nemyslím, že je to možné.

Dancesportinfo: Blackpool je po celém světě znám jako jedna z nejspravedlivějších soutěží.

Donnie Burns: Ano, takto je vnímán.

Dancesportinfo: Možná proto, že soudci jsou špičkoví?

Donnie Burns: V letošním roce zde však došlo k opravdovému problému. Právě jsem se vrátil z Číny, kde jsou lidé vrcholně rozhořčení, jelikož zde byl jeden pár, který byl v úterý a ve středu postrádán a organizátoři opakovali soutěž, aby pár mohl tančit. A byl zde, ve standardu profesionálů, jeden pár z Číny, který byl rovněž postrádán, což je lidská chyba, ale bylo přijato opačné rozhodnutí, což už lidská chyba není! Měli jsme tedy jedno pravidlo pro úterý večer a jiné pravidlo v pátek!

Tak tomu nesmí být. To je špatně! Nesmíte s lidmi zacházet rozdílně, nesmíte říkat jednu věc ve středu a něco jiného v pátek! Musíte učinit rozhodnutí — buďto jde o lidské pochybení a my tu soutěž nebudeme opakovat nebo je to lidské pochybení a my ji opakovat budeme. A musíte to uplatňovat vůči každému.

Právě jsem se vrátil z Číny, kde na mne kvůli tomu lidé křičeli. Nebylo to moje rozhodnutí, jen proto, že jsem byl v té porotě to moje rozhodnutí nebylo. Ale nemohu se za to postavit! A budu-li říkat, že to nebylo moje rozhodnutí, nic to nepomůže. To je pouze vzdávání se odpovědnosti a to nemám rád. A to se stalo na festivalu, který je po mnoho let zcela právem znám svou integritou.

Dancesportinfo: Vraťme se tedy k soudcování. Lidé mají občas pocit, že si berou lekce u porotce jen pro to, aby měli šanci dostat kříž.

Donnie Burns: Dám Vám příklad. Učím některé špičkové páry, ale známkuji je podle toho, jak na dané soutěži tančí.

Dancesportinfo: Musíme tedy obecně věřit v morální integritu porotců?

Donnie Burns: Ano, pokud se jedná o protoce jistého kalibru a s jistou integritou… Řeknu to jinak. Není moc pravěpodobné, že já bych Vás ohodnotil špatně, jelikož jste mne nepozval na svou párty. To je směšné! Stejně směšné by bylo, kdybyste říkal, že jsem vás nadhodnotil, jelikož jste mne na svou párty pozval!

Dancesportinfo: Vám ovšem věřím! Otázkou je, zda stejně čestní jsou i ostatní soudci…

Donnie Burns: Tato otázka existuje vždy. Je špatné udělat párty k oslavě narozenin, přičemž u některých z hostů se ukáže, že jsou to sudí? Nemyslím si to. Organizátoři Blackpoolu vás požádají, zda byste mohl být porotcem, ale současně vás poprosí, abyste tuto informaci nezveřejňoval. Já se tím řídím. Pokud mne mezitím pozvete na svatbu a já to přijmu, neznamená to, že soudcuji-li později Blackpool, jsme Vy i já padouchy.

Škola má bar s…licencí

Dancesportinfo: Ano, Vy jste si však tuto důvěryhodnost získal. Pokud hovoříme o Blackpoolu, většina porotců, ne-li všichni, takto důvěryhodných je, ale u jiných soutěží po celém světě to platit nemusí. Občas jsou to jen klepy; klepy však dokážou zničit cokoliv.

Donnie Burns: Ano i ne. Tyhle věci jsem slýchal od svých sedmi let. Nyní je tomu 39 let, co se věnuji soutěžnímu tancování. A my jsme tady stále a Blackpool je tu stále a lidé stále tančí!

Ve skutečnosti si myslím, že je žalostné, pokud někdo prohraje soutěž a vyrukuje s takovými trivialitami. Gaynor ani já jsme se nenarodili jako vítězové. Nikdo nevyjde z matčina lůna, aby hned tančil kukarači. Kdykoliv jsme dosáhli špatného výsledku či výkonu, vždy jsme hledali příčinu v našem tancování. To je jedním z tajemství našeho úspěchu! Nikdy jsem se nesnažil svalovat vinu na orchestr, parket či zemi. Já, my, jsme vždycky hledali chybu v našem tanci.

Dancesportinfo: Rozpory v hodnocení se objevují nejčastěji při soutěžích nižší úrovně. Nikdo nedá šestku Brianu Watsonovi, nejčastěji se to stává právě jen Frantovi Novákovi (zde se nemyslí konkrétní osoba, pozn. překl.). Předpokládáme-li, že hodnocení je čestné, je tomu tak proto, že určitý soudce upřednostňuje jistý styl, považuje určitou věc za důležitější a očekává ji na parketě, zatímco jiný ne?

Donnie Burns: Může tomu tak být, ale může tu být řada příčin. Na jedné straně, na velmi vysoké úrovni bývají rozdíly mezi prvním, druhým a třetím nepatrné, nejsou velké. A je to snazší k posouzení. Na nižší či velmi nízké úrovni to, zda je někdo první či šestý závisí na tom, kdy se na něj podíváte.

Častokrát jsem hodnotil soutěž nižší úrovně a oznámkoval jsem si někoho jako nejlepšího. Pak jsem se na ně podíval o dvacet taktů později a byli mimo takt. Tak byste je dal na šesté místo. Nebyli prostě konzistentní. Během dvou minut tance jejich výkon ohromně kolísal. Dokonce i na vysoké úrovni, dokonce i na úrovni Briana Watsona či Marcuse Hiltona, dochází během těch dvou minut ke kolísání úrovně jejich výkonu. Není to však tak veliké, není to drastické. To špatné není tak moc špatné!

V Blackpoolu jsem byl při většině soutěží zcela přesvědčen, že to, jak jsem po uplynutí těch dvou minut hodnotil, bylo podle mne dobré. Kdybyste se mne zeptal, když jsem mnohokrát při hodnocení soutěží nižší úrovně odcházel z parketu — "Donnie, jste spokojen se svým hodonocením tohoto tance?", odpověděl bych: "Ne, nemohu za to dát ruku do ohně, poněvadž si nejsem jist. Udělal jsem v daném čase a v daném okamžiku maximum, co jsem mohl." Myslím si tedy, že takto lze vysvětlit kolísání v hodnocení téhož páru mnohem spíše než jakoukoliv teorií spiknutí. Vždycky zde budou teorie spiknutí, jež někdy mohou být oddůvodněné, ale nejsem si jist, do jaké míry a zda je to tak moc, jak se předpokládá. Podle mého názoru jsou to mnohem častěji než oprávněné konspirační teorie kyselé hrozny, jelikož vítěz je jen jeden. To znamená, že na každého vítěze připadá pět zklamaných!

Dancesportinfo: Zdá se, že máte rozdílná pravidla a rozdílná očekávání u sudích, hodnotících např. soutěže IDSF a Blackpool. Abyste mohl hodnotit Blackpool, musíte být dřívějším vítězem, hodnotit soutěž IDSF může v podstatě kdokoliv, kdo má licenci. Existuje v Blackpoolu takové pravidlo stále?

Donnie Burns: Nu, bohužel už se jím neřídí tak striktně jako dříve. Stále je to jisté procento a byl bych rád, aby bylo vyšší.

Dancesportinfo: Existuje konflikt mezi amatéry a profesionály?

Donnie Burns: Dovolte mi zařadit to do širšího rámce, aby to bylo zcela přesné. Jsem Skot a po celý svůj život tančím za Skotsko. Neexistuje například jakýkoliv konflikt mezi mnou, Gaynor a členskou organizací IDSF ve Skotsku. Jsem patronem článku IDSF ve Skotsku. Od doby, kdy jsem byl v kategorii mládeže, jsem s IDSF měl nejlepší možné vztahy. Měl jsem skvělé vazby s Ritou Thomasovou. Kdykoliv mne požádají, abych trénoval jejich družstvo, vždycky to udělám a peníze vždycky vracím. Nikdy jsem od nich nevzal peníze, a pár věcí jsem pro ně udělal. Dělal jsem ukázky a vždycky jsem to vracel, ve formě sponzoringu apod. Před pár měsíci jsem soudcoval pro IDSF v Holandsku, peníze jsem vrátil, s díky přijal ocenění. A totéž s mnoha jinými zeměmi. Pokud se týká vztahů s jednotlivými zeměmi, Gaynor a já, já obzvláště, je měli s IDSF pouze ty nejlepší vztahy.

Právě tak vnitřně nesouhlasím s korupcí. Přicházejí tvrzení o korupci v některých zemích. Přicházejí pravidelně. Myslím, že bychom se měli snažit se od toho co nejvíce distancovat, tak, jako to udělala IOC.

S Nicole &mdash reklama Supadance

Rovněž, abychom byli spravedliví, existují politické problémy mezi WDDSC a IDSF. Vlastně v současnosti v celém tanečním světě… Nepamatuji si období, kdy by tolik chyběla stabilita. A toho by se měli obávat všichni. Konec konců, páry, soutěžící chtějí prostě soutěžit. Nechtějí, aby je všechny tyhle věci otravovaly.

Já jsem vždycky dělal to, co jsem považoval pro soutěžní tanečníky za nejlepší. Když jsem organizoval Barcelonu, bylo snadné získat špičkové profesionály, jelikož s nimi mám dobré vztahy. Všechny peníze jsme vložili do amatérských soutěží a soutěží vycházejících hvězd. Většina peněz na ceny šla do soutěží amatérů, amatérských vycházejících hvězd a profesionálních vycházejících hvězd, aby pomohly párům ve vzestupu. Potřebují pomoc, víte. Brian Watson či Paul Killick si peníze vydělají. Páry v osmačtyřicítce či šestadevadesátce jsou těmi, kdo opravdu potřebují pomoc.

Většinu těch peněz jsme tedy věnovali do této oblasti.

Pokud někdo tančí, je to práce na celý život. Má právo očekávat, ať už se mu výsledek líbí nebo ne, že výsledky jeho životního úsilí budou hodnotit lidé nejvyšší odborné způsobilosti a největší možné lidské integrity.

Mezi WDDSC a IDSF byla uzavřena dohoda, že IDSF bude uznávat licenci WDDSC. Avšak tuto psanou dohodu některé členské země IDSF neustále obcházejí. Některé. Náš problém není s IDSF, náš problém je s menšinou, s pár jedinci v administraci.

Myslím, že právě schválili pravidlo, minulý měsíc, že od roku 2005 mohou soutěže IDSF protovat pouze držitelé licencí IDSF. Myslím, že pokud jde o integritu, pokud jde o kalibr porotců, je to ohromný posun zpátky. Pokud tedy je to pravda a je-li to důvod k nějaké lítosti (nejspíše ano). Pokud všichni žijeme a necháme žít, neexistuje důvod pro jakýkoliv konflikt. WDDSC může poskytnout soudce, IDSF páry. Je-li dobrá vůle, není konfliktu zapotřebí. A jak říkám, dobré vůle je spousta, hovořím-li o vztazích s EADA (členská organizace IDSF v Anglii, pozn. překl.), se Skotskem, s Polskem, což je Vaše země. Mám skvělé vztahy s IDSF v Polsku, prezident je mužem na svém místě a právě jsme uzavřeli dohodu mezi profesionály a IDSF v Polsku, o níž si myslím, že je velmi dobrá a bude v budoucnosti užitečná pro obě strany. Tohle vidíme rádi. Žádný konflikt a už vůbec ne úmyslnou sabotáž! Ta musí být důvodem k určité lítosti. Lidé v administraci obou organizací by se měli chovat jako státníci a ne jako umělečtí teroristé.

Dancesportinfo: To je silné prohlášení!

Donnie Burns: Zlikvidují-li někomu bezdůvodně taneční akci, nejde o nic jiného! Záhadou mi je, že pro to doopravdy nevidím žádný důvod! Čeho je nám vskutku třeba, je jistý stupeň stability.

Dancesportinfo: Existuje naděje, že se to v rozumném časovém horizontu urovná?

Donnie Burns: Myslím, že ano. Stále v to doufám. To, co teď musíme dělat v radě WDDSC, je prostě jen pokračovat v budování našeho domu a dělat jej silnější, větší, přitažlivější a lepší. To je vše, co musíme dělat.

Dancesportinfo: Mám otázku, již bych rád formuloval tak, aby Vaše odpověď nebyla nudná (Donnie se směje). Každý, kdo přichází na tuto webovou stránku a čte si Vaše interview, by se rád dověděl, jak někdo může tolik dokázat. A myslím, že vaše odpověď bude "práce, práce, práce, trénink, trénink, trénink…" To je však nudná odpověď, jelikož tohle říkají všichni. Vím, že žádné zázračné recepty neexistují, ale mohl byste něco poradit?

Donnie Burns: Walter Laird, který byl mým učitelem a který bohužel již zemřel, dokázal některé věci skvěle formulovat. Byl velmi bystrý, velmi moudrý. A říkával, že čím více někdo o věci ví, tím snáze ji dokáže vysvětlit, tím jednodušší vysvětlení je. Zná-li to někdo jen napůl, vysvětlení je zpropadeně komplikované. Je to stejné i v tancování? Nemyslím si, že všechno je tak složité. V posledku, když tomu opravdu rozumíte, je to poměrně jednoduché. To neznamená, že je to snadné, ale je to jednoduché, ne složité.

Existuje skvělá definice geniality, jim mi někdo řekl před pár lety. Říká se v ní, že genialita je tvořena z 10 procent inspirací a z 90 procent perspirací (pocením). Vídám spousty talentovaných, úžasných mladých děcek a hrozně rád bych je viděl tančit. Avšak někdy se vší tou krásou, již jim Bůh nadělil, se vší pružností mládí, energií, může, vyjádřeno tanečně-estetickou terminologií, jejich tancování vypadat odpudivě.

S Nicole Hansenovou doma v Kentu

V současnosti je populární touha po rychlosti a požadavek práce "bok bo boku". Tak tedy, práce bok po boku je chybou, jelikož to není to, čím se my (v párovém tanci, pozn. překl.) zabýváme. Předmět naší tvorby je velmi, velmi, laserově přesně vymezen. My nejsme pouze tanečníky, řekněme například latinskoamerickými, my jsme soutěžní tanečníci latinskoamerických tanců s partnerem (partnerkou). To je rozdíl. Rozdíl je již ve slově "soutěžní" a výraz "s partnerem" je tím co náš obor činí atraktivním. Jděte se podívat na argentinské tango — kdyby se to tančilo bok po boku a hrálo se k tomu disko, chtěl bych, aby mi vrátili peníze! Kdybych šel na Michaela Jacksona a uviděl namísto toho pár folklorních zpěváků, chtěl bych vrátit peníze!

A ta touha po rychlosti zašla už příliš daleko! Nikdy neuvidíte vítěze běhu na 500m s charizmatem, protože závodí s časem. Čím rychleji se pohybujete, tím méně máte času pro předání poselství. Rychlost sama o sobě může být poselstvím a může být působivá. Nikdy však rychlostí nepřivedete lidi k pláči. Uděláte na ně dojem, ale ne emocionální, nikdy nedojmete jejich srdce.

Dancesportinfo: Můžete vidět např. paso doble v podání Paula Killicka — pohybuje se v něm velmi pomalu, ale při zastavení se stále pohybuje!

Donnie Burns: Přesně tak. Tancování je jako filmové momentky — ty momentky, v nichž je pohyb zpomalený a vy vidíte vánek… to jsou filmové momentky. Pro lidi představuje tancování do velké míry nostalgii. Je to založeno na vzpomínkách. Lidé se jdou podívat na tanečníky či na zpěváky, jelikož chtějí být dojímáni. Nejde zde pouze o kinetickou řadu pohybů. Tanec může být i tohle, nemusí to být pouze o emocích. Avšak v posledku to, co činíme, musí kdesi v komsi vyvolávat dojetí. Jinak se jedná o pouhé spalování kalorií, a pouze tím by tancování být nemělo.

Dancesportinfo: Souhlasil byste s tvrzením, že tyto poznámky jsou určeny obzvláště amatérům a v mnohem menší míře profesionálům? Takový je můj osobní dojem. Když jsme se dívali na páry, jež od amatérů přešly k profesionálům, např. na Darrena Benneta, zaznamenali jsme velký rozdíl. Bylo možné vidět hloubku, více vnitřní práce… zatímco u amatérů se občas zdá, že pouze cvičí na parketě…

Donnie Burns: Je to úplně jiná hra! Bez ohledu na "Výbor tanečního sportu" či cokoliv jiného, pokud k tancování přistupujete pouze jako ke sportu, děláte to špatně. V tancování je mnohem více, než jenom sport — jinak nechápete, oč jde. Stejně tak byste sportem mohli nazývat sex.

Dancesportinfo: Posledním tématem, o němž bych s Vámi rád hovořil, je, jak využít v tancování počítačů. My jsme počítačoví profesionálové, tvůrci software. Užíváme počítačů denně. Počítače se staly součástí všech aspektů každodenního života. Užívají jich umělci, designéři, romanopisci. Na základě čisté logiky se domnívám, že by měly mít (a budou mít) své místo rovněž v tanečním světě. Ve kterých oblastech tanečního světa, taneční společnosti by tedy podle vás počítače mohly být užitečné?

Donnie Burns: Okamžitou odpovědí je Internet a zveřejňování informací o tanečních akcích. Vytváření webů, jež by je propagovaly, pro lidi, kteří akce, soutěže, taneční show, atd. organizují.

Dancesportinfo: To je tedy Internet coby nástroj marketingu. Můžeme ale jít hlouběji. Vezměte si například fotografy. Všichni patrně užívají počítačového software, např. Photoshopu, aby měnili, zvětšovali či vytvářeli obrazy. Domníváte se tedy, že by se mohl stát tvůrčím nástrojem tanečníka? Možná k vytváření sestav, přípravě hudby…

Donnie Burns: Něco z toho už existuje. Existuje jistý program z Holandska. Mám počítač se třinácti tisíci hudebními nahrávkami. Zde se toho moc neužívá, mnohem rozšířenější je v Holandsku. Existuje řada dalších nástrojů, existuje systém pro vyhodnocování soutěží, to všechno zde už je. Existuje vypalování CD a hudební knihovny, je zde tahle hrací skříň. Funguje to velmi dobře a tvůrci dokázali zvládnout licenční záležitosti, to všechno existuje. Nevím, kolik to stojí, ale za přiměřené peníze dostanete třináct tisíc kousků a můžete zde vypalovat CD.

Dancesportinfo: Rád bych se Vám svěřil se svým snem…

Donnie Burns: Do toho!

Dancesportinfo: Je to o soutěži, na níž je velká obrazovka se seznamem párů, jež v tu chvíli soutěží. Každý z porotců má místo kusu papíru palmtop, takže když dohraje hudba, všechny výsledky jsou ihned k disposici!

Donnie Burns: To jsme udělali vloni na German Open v Mannheimu. Porotci měli počítače s obrazovkami citlivými na dotek, na nichž známkovali páry. A bylo to všechno na monitorech. Došlo k tomu pouze jednou. To bylo všechno. Ano, domnívám se, že to má velkou budoucnost. Co mne na tom nejvíce fascinuje je, že to fungovalo! Byl bych čekal, že s tím budou nějaké problémy či závady. Ale ono to fungovalo!

S Dmitrijem a Annou

Dancesportinfo: Další příklad. Pouze dvě soutěže byly profesionálně zaznamenány a vysílány po Internetu. V obou případech k tomu došlo v Rumunsku, jednou z nich byl Romanian Open. Ne UK Open, ne International Open, ale Romanian Open.

Donnie Burns: To je úžasné. Jsem si jist, že kdybyste požádal Freda Bijstera, aby to udělal v Assenu, rád by to udělal.

Dancesportinfo: Ale proč ne v Anglii? Snažili jsme se, aby výsledky byly na Internetu okamžitě k disposici, ale jediným sčitatelem, který nám pomohl, byl Joy Weller…

Donnie Burns: Rádi bychom, aby výsledky světové série byly okamžitě zveřejněny, ale problém je, že organizátoři se toho obávají. Jsem si však jist, že Fred Bijster, kdybyste se s ním předem domluvili, by vám v tomhle rád pomohl, jelikož se už rozhodl to udělat.

Dancesportinfo: Zajímají nás rovněž zprávy, informace, avšak nikoliv klepy. Nechceme zveřejňovat šeptandu. Byli bychom rádi, aby náš web, dancesportinfo.net, byl jako BBC a ne jako Private Eye. Rádi bychom získali důvěryhodnost, abychom mohli ukázat integritu. Chtěli bychom, aby tento web představoval skutečnou, profesionální novinařinu. K tomu potřebujeme pomoc a spolupráci lidí z oblasti tanečního sportu.

Donnie Burns: Mohu vás ujistit, že jsem připraven pomoci, jak jen budu moci.

Dancesportinfo: Děkuji Vám, že jste si našel čas s námi hovořit a za velmi zajímavé interview.

Poznámka: MBE — Člen řádu britského impéria (Member of the Order of the British Empire), čestný titul, jenž udílí královna.

	Datum	Autor	Předmět
	2004-09-08 21:20:59	Triss	Ad: Interview s Donniem Burnsem, MBE
	2004-09-18 19:06:39	Bezejmenny	Ad:Ad: Interview s Donniem Burnsem, MBE
	2004-09-20 23:52:35	pragmalista	Ad: Ad:Ad: Interview s Donniem Burnsem, MBE

Užívání těchto stránek se řídí Licenčním ujednáním.