Interview s Marcusem a Karen Hiltonovými, MBE

1. část

ve svém domě v Londýně

Dancesportinfo: Marcusi, Karen, vy jste vyhráli prakticky všechna významná profesionální mistrovství, jež existují. Nehodlám se Vás vyptávat na Vaši taneční kariéru, jelikož jste tak dobře známí, jste tanečními legendami, hlavně co se týče standardních tanců. Vaše taneční kariéra byla příliš fantastická pro to, aby ji někdo neznal! [Marcus se směje] Jak se podle Vašeho názoru změnilo tancování od doby, kdy jste soutěžili Vy?

Marcus: … [pomlka] Myslím, že tanečníci "omládli". Když jsme tancovali my, když jsme se prvně propracovali do finále, a když jsme konečně začali vyhrávat, soupeřili jsme s lidmi, kteří byli o trochu starší, než jsme byli my. Měli jsme na své straně mládí. Nyní, zdá se, jsou tanečníci mladší. Nicméně, když o tom tak přemýšlím, Timothy Howson, jenž právě zvítězil v International Open, je už určitě po třicítce. A my jsme zatím prvně vyhráli mistrovství světa v devětadvaceti!

Marcus: Všechno se zdá být, když to tak sledujete, rychlejší, prudší…

Karen: Myslím, že tancování se doopravdy vyvinulo odlišně (od tancování v době, kdy byli Hiltonovi aktivní; pozn. překl.). Choreografie se zrychlily. Je vskutku věcí trenérů, aby se tancování vyvíjelo odlišně. Lidé se stále pokoušejí dělat něco odlišného. Momentálně je, zejména v pomalejších tancích, jakým je waltz, tak trochu "na cucky" synkopování. A my se musíme mít velmi na pozoru, aby se nevytratil charakter těchto tanců.

Každopádně však technika a znalost těchto tanců jsou nyní mnohem větší u mnohem mladších tanečníků, než tomu bylo kdy předtím. V porovnání s naší vlastní kariérou… v porovnání s námi…

Marcus: Myslím, že o sobě nemůžeš mluvit, jelikož jsi sama sebe neviděla zvenčí, pouze jsi cítila, co děláš… Myslím, že se tancování neustále zlepšuje. Možná nyní neexistuje žádný pár, který by vynikal… my tedy jsme snad před léty, když jsme byli šampióny po tak dlouhou dobu, vynikali. Avšak obecná úroveň se nyní zdá mnohem lepší. Myslím, že, jak se to Karen snažila říci, technická stránka tancování, muzikálnost (v orig. "timing", pozn. překl.), krása tancování se někdy vytrácí nebo řekněme je vytlačována snahou o sportovní, co nejrychlejší, co nejsilnější vzezření. Ovšemže musíte být soutěžně, pozitivně naladěni, avšak, konec konců se jedná o umění a když to provozujete, musí to být krásné na pohled. Myslím, že občas se na tento aspekt "tak trochu" zapomíná… kvůli efektu pouhé rychlosti.

Karen: Myslím, že úroveň je fenomenální; pokud o ní hovoříme z pohledu (soutěží) profesionálů. vezmeme-li profesionální semifinalisty, každý z nich by byl skvělým finalistou. Občas je nevidím v situacích, typických pro finále, jsem si však jista, že by byli skvělí.

Dancesportinfo: Mluvil jsem během International Open s jedním polským učitelem, který prohlásil, že podle něj doba Mistrů minula… říkal, že měl slzy v očích, když před pár lety viděl tančit Vás nebo v latině Donnieho (Burnse). V dnešní době pohled na tancování potěší, ale žádné silné emoce nevyvolá…

Marcus: Myslím, že se nyní nacházíme v přechodném období. Podíváte-li se v současné době na finále (vrcholných soutěží), naleznete tam spoustu špičkových amatérů, kteří tohoto stavu později během svého života mohou dosáhnout. Myslím, že tomu snad musíte dopřát trochu času. Nyní existuje mnoho individuálních způsobů tancování, což za našich časů myslím nebylo. Myslím, že zde byly asi tak dva nebo tři páry, jež se odlišovaly, jež měly vlastní styl tancování. Nyní existuje více lidí, kteří tančí vlastním stylem. Určitě mne napadají dva nebo tři páry ve finále profesionálů, u nichž se mohu usmát a říci: "To je jejich vlastní styl!" Přitom v naší době snad, kromě nás, existoval snad ještě jeden pár, který vynikal tím, že měl vlastní styl. Obzvláště nyní se standardní tancování větví v tom smyslu, že lidé tančí vlastním stylem.

Karen: Myslím, že v době, když jsme tancovali, v dřívější etapě naší kariéry, tato situace mezi námi a Johnem a Ann [Johnem Woodem a Ann Lewisovou, pozn. red.] tlačila jak nás, tak i je, k vyšší úrovni. Vždycky jsme totiž usilovali o to, být lepší než ten druhý pár. A my jsme neustálou tvrdou prací na sobě rozšiřovali naše meze a měli jsme čas k tomu to rozvíjet. Měli jsme tedy štěstí. Totéž platí pro Donnieho.

Marcus: Donnie byl ve skvělém postavení, když se jako mladý muž ocitl spolu s Gaynor na vrcholu profesionální latiny. My jsme si vypracovali cestu vzhůru odlišně, od latiny ke standardu.

Karen: Nějak jsme se nemohli rozhodnout [směje se].

Marcus: Nicméně si myslím, že jsme si vytvořili náš vlastní styl.

Dancesportinfo: Ve skutečnosti na Vás pomýšlejí jako na latináře jen nemnozí…

Marcus: Ovšem, jelikož po dobu posledních dvanácti let naší kariéry jsme se věnovali hlavně standardu, pouze standardu. Byli jsme však vychováni, abychom mohli dělat obojí. Učívali jsme latinu; hlavně latinu. Teď se trend změnil. Avšak vliv latiny v našem tancování napomohl vytvoření určitého vzhledu a ohebnosti. Možná, ve srovnání s ním, není tento vliv v dnešním tancování tak silný. Lidé mají tendenci specializovat se na jeden či druhý směr, na standard či latinu. Myslím, že to "trochu" může změnit způsob tancování.

Dancesportinfo: Pravděpodobně jedním z nejčastějších dotazů, který Vám kladou je, jak je možné dosáhnout takové úrovně. Odpověď zní patrně: "Tvrdě pracujte". To je však odpověď zřejmá a ovšem existují tisíce párů, jež tvrdě pracují a jež jsou talentované. Vaší úrovně však se jim nedaří dosáhnout.

Karen: Myslím, že to vše závisí na okolnostech. Říká se, že některá partnerství stvořilo samo nebe. A skutečně tomu tak je. Podívejme se na to z našeho hlediska; žijeme a dýcháme pro tanec ne pouze pět hodin denně či sedm hodin, jako soutěžní páry. Je to odjakživa dvacetčtyři hodin denně, což ne každý pár může dokázát. Ne v každém páru existuje romantický vztah. V dnešní době páry často přicházejí a říkají: "…Ach, včera jsme měli dvě hodiny practice…" Já se tomu občas usmívám, jelikož když jsme se připravovali na velkou soutěž my, dva měsíce před Blackpoolem, byli jsme zvyklí strávit prací na parketě denno-denně minimálně šest hodin.

Podívejte, to už jsme spolu po dvacet let tancovali, a s takovým odhodláním jsme se tomu věnovali. Lidé říkají "tvrdě pracovat", ale jak tvrdě pracují doopravdy? A přesto stále nacházet v tanci radost, díky níž to všechno vypadá jako zázrak. V tom spočívá rovnováha. Musíte najít rovnováhu se vším, co děláte!

Marcus: A jako při čemkoliv jiném, je v tom i silný prvek štěstí! Na počátku musíte mít talent, ale ten je nutné pěstovat, je nutné jej rozvíjet správným směrem. My jsme zřejmě byli na správném místě v pravý čas, když jsme se spolu potkali a měli jsme od svých prvních učitelů ty správné základy. Měli jsme špatné výsledky a cítili jsme se špatně. To se ale dá překonat! Měli jsme ohromnou vůli soutěžit. Dokonce i ve špatných časech nás náš soutěživý duch vrátil zpět, abychom zajistili, že příště budeme lepší!

Karen: Vždycky jsme po tom prahli, znamenalo to pro nás hodně. Vždycky jsme s sebou nesli odpovědnost (k tancování, k oné touze či "hladu" pozn. překl.) a rovněž odpovědnost ke všem ostatním. Naším největším zklamáním bylo, že Hazel a Chris tak brzy skončili (Chris Hawkins a Hazel Newberry, pozn. překl.). Je to hrozné zklamání. Není to jen kvůli nim. Mohli toho nabídnout o tolik více, o tolik více udělat, a vším, co dělali, vyzařovali absolutní radost. Pokračovat ale pro ně neznamenalo dost… Pro ambiciózního tanečníka by vše, čím byli a co měli, bylo bývalo snem, jim to ale nestačilo.

Karen s Henrym doma

Dancesportinfo: Že by snad tím, co jim chybělo, byl romantický vztah?

Karen: Možná. A rovněž tak i rovnováha, aby se vám život nevymknul.

Marcus: Podívej, u Donnieho a Gaynor tohle nebylo a přesto to zvládli. Byl to ta touha, ten "hlad". Často říkáme, a vlastně je to děsivé, že jsme nikdy nepomýšleli na to, že bychom nedosáhli úspěchu. Předpokládám, že to může znít namyšleně, ale tak jsem to nemyslel — nikdy jsme neuvažovali o prohře, nikdy jsme neuvažovali, že bychom nebyli šampióny a nikdy jsme nepomýšleli na to, že bychom nebyli legendou.

Karen: Nikdy jsme nepochybovali o naší schopnosti toho všeho dosáhnout.

Marcus: [směje se] To je děsné, co?

Karen: Vůbec jsme neměli strach [směje se]!

Marcus: Vždycky nás k tomu vedli naši rodiče. Není to jen v tom, co děláte na praketě, ale často rovněž v tom, co děláte mimo parket. Je v tom, jak vás vnímají ostatní, jak se oblékáte, jak vypadáte. Je to celek! Proto je "být šampiónem" tak umělecká záležitost. Ano, vaše fyzická připravenost musí být na úrovni, musíte být duševně silní, ale tím, co vás odlišuje, je přeci úplný souhrn všeho! Tyhle dnešní páry; dám vám příklad. V Litvě při mistrovství světa byli všichni na parketu v teplákách, v džínách a v podobných věcech. [Pozn. red.: dva dny předtím, v sobotu 30. října 2004 porotoval Marcus Mistrovství světa amatérů ve standardních tancích.] Já vím, že se časy mění, elegance se však nemění! Vzhled se nemění. Páni musejí mít frak; rovněž nosí sako a vestu. Myslím, že je třeba dohlížet na to, aby se to dělalo správně. Každopádně, co se týče standardních tanců.

Dancesportinfo: Lidé si stěžují, že frak není dopoledne vhodným způsobem oblečení. (Pozn. překl.: To je sice oprávněná námitka, avšak vhodným oblečením pro dopolední příležitosti je, alespoň dle Gutha-Jarkovského, žaket.)

Marcus: Nikdy jsem s tím neměl problém, jelikož jsem byl vychován tak, že jsem nic jiného neznal. Při soutěžích jsme dopoledne tančívali v kombinéze. Proč záleží na tom, abyste se v devět hodin ráno takto oblékli? Rozdíl je v tom, co děláte, v tom, co se od vás vyžaduje. Soutěžící někdy říkají, že byste měli zapojit úplně všechno, a proč měnit vzorec, který vede k vítězství. Můžete se pokusit jej vylepšit či otevřít jej nápadům…

Karen: Tancovali jsme odpolední kola ve vycházkovém obleku a vycházkových šatech a bylo to stejně drahé. Udělali jsme to při International Open, a nebylo to vůbec levnější. Lidé sice říkají, že je to méně drahé, musíte však mít speciálně šité sako a šaty, aby se na vašem těle nehýbaly. A znamenalo to pouze více zavazadel! Nebylo to snazší nebo v čemkoliv jiné. Všichni stále byli velmi formálně oblečeni, i když to bylo volnější.

Marcus: Ne, to není. Ach, to tedy opravdu ne. Potřebujete podporu, potřebujete zázemí a musíte tvrdě pracovat…

Karen: Domnívám se, že odpovědnost je slovem, jež dnes mnoha mladým tanečníkům schází. A proto jim všem velmi brzy dojde dech. A to je tak trochu důvodem ke zklamání, není-liž pravda? K ní nás totiž, tím, že pocházíme z malých měst na severu, vedli od velmi útlého věku. (Pozn. překl.: Sever Anglie je tradičně chudší a "obyčejnější", zatímco jih bohatší oblastí. No a v tradičně rozvrstvené anglické společnosti na ty ze severu pohlížejí ti z jihu tradičně tak trochu svrchu…) A v mládí, když nám bylo šestnáct, sedmnáct, jsme byli vcelku úspěšní; přijal nás ve své přijímací hale starosta. Prostě se naučíte, jak mluvit s lidmi, jak se chovat. Na audienci u starosty Rochdale nebo na návštěvu do britského parlamentu byste nešel nedbale oblečený či neoholený. Tak získáváte odpovědnost mimo své vlastní okolí a s těmihle záležitosmi se naučíte vyrůstat. A my to odjakživa děláme. Je to důležité.

Marcus: Jak se chováte, můžete změnit svůj postoj, ne? To, jak vás vidí jiní, je důležité.

Karen: Vzpomínám, jak jsem jednou hovořila s Bobbie Irvineovou, jež byla naší přítelkyní i učitelkou. Ona říkala, že v tu chvíli jsme byli jedinými šampióny, jež nemusela učit, jak správně jíst! [Smích] A bylo to míněno jako velké uznání, jelikož si sama vzala na starost, aby její "chlapci a dívky", kteří byli několikrát pozváni k tabuli japonských či dánských princů a účastnili se různých audiencí, věděli, jak se správně chovat. Řekla nám: "…Vy dva jste vlastně jediní, které jsem nemusela učit, jak správně jíst vidličkou a nožem a jak s nimi správně zacházet." A to, že se vidličky a nože užívá libovolně, je také odrazem moderní doby. Pomyslete však na to, co děláte, vždyť reprezentujete svou zemi! Tak tedy, jedná se o úplný souhrn všeho!

Malý Henry s maminkou a tatínkem

Dancesportinfo: Je to ostuda, že tancování je svým způsobem "z módy". Doufejme že pořad "Strictly Come Dancing" to trochu napraví. [Pozn. red: jedná se o televizní program BBC, právě běží jeho druhá řada.] Jaký je Váš názor na příčinu této situace?

Marcus: Předpokládám, že jedním z aspektů mohou být peníze. Rodiče jsou mladší a domnívají se, že posílat děti do tanečních škol je nemoderní. Přitom moji rodiče se s tancováním setkali po válce. A jelikož o tancování měli povědomí, přivedli k tomu mne i mou sestru. V dnešní době se toho nabízí tolik, jsou počítače… víte, zdá se, že je k disposici cokoliv. Proto možná potřebujeme publicitu, jíž se v Anglii nedostává. Televize nevysílá nic z United Kingdom Championship, nepovažují to za něco, co by měli dělat. Nicméně taneční ligy, liga Supadance a záležitosti týkající se medailistů vzkvétají. Soutěžní scény se to však momentálně netýká.

Dancesportinfo: Co udělat pro to, aby se to změnilo?

Marcus: Myslím, že ke změně začíná docházet, jelikož na nedávné soutěži juniorů a mládeže bylo absolutně narváno. Možná pro to, že přišli i nějací ti medailisté.

Dancesportinfo: Nuže, soutěže na International Open se zůčastnilo asi tak dvacet děcek…

Marcus: To vskutku není mnoho!

Dancesportinfo: …Na Russian Open jich bylo na třista!

Marcus: Já vím. Ale ve vztahu k historii tancování v Anglii je to nová země. A já to dokážu ocenit, ale z těchto tříset lidí možná vzejde jenom hrstka šampiónů. Z možná dvaceti britských tanečníků kategorie mládež může vzejít hrstka šampiónů. Chápu, že počty jsou nízké, otázkou je, proč. Vše, co dokážu říci je, že se nacházíme v přechodném období. Když jsme v kategorii mládeže tancovali my, nikdy se významných tanečních událostí neúčastnilo více než třicet, maximálně čtyřicet "děcek". Mám pravdu?

Karen: Pravděpodobně jich ani tolik nebylo…

Marcus: Tedy, možná je tancování v Rusku populárnější… Možná v těchto zemích tancování vyjde levněji. Nevím. Neumím vaši původní otázku plně zodpovědět… Myslím si však, že současná mezera je důsledkem chybějící publicity.

Karen: A mladí dnes mají příliš mnoho jiných možností. Rovněž školní požadavky jsou dnes mohem náročnější. Na dobré škole mají dokonce i nejmladší děti, když přijdou domů, domácí úkoly na tři hodiny práce. Den co den. A skutečně vůbec nemají přes týden moc času věnovat se tancování, či jakékoliv jiné činnosti, když se účastní tolika činností jako jsou ragby, kopaná apod. ve škole. My jsme, už i v mladém věku, tanovali každý večer. Každý večer v týdnu.

Marcus se svou chotí Karen

Dancesportinfo: Existuje klišé, že tancování je pro lidi, kteří se pouze umějí hýbat, kteří dovedou vykonávat pouze fyzickou činnost. Ale všichni šampióni, s nimiž jsem se setkal, většina z nich, jsou inteligentní lidé!

Karen: [směje se] To je pravda, ale některé velmi inteligentní lidi nedokážete naučit jakémukoliv pohybu — postrádají koordinaci! Nedokážou odpočítat muziku. Nebo někdy nedokážete učit nějakého muzikanta, bývá často mimo takt! V tomhle případě se jednalo o špičkového hudebníka. Neprozradím, ze které pochází země, ale nedokázal vůbec odpočítat sambu.

Marcus: Je podivné, jak často intelektuální kvality ovlivňují tancování.

Karen: Ve skutečnosti je to instinkt.

Marcus: Onou jistou uměleckostí a muzikálností musíte být nadáni. A já se domnívám, že někdy je třeba ji vychovat, nelze ji pokaždé vidět na první pohled. Je třeba ji vychovávat rozličnými, rozdílnými způsoby, z nichž nejčastějším je braní lekcí. A to, jak lidé k lekcím přistupují, je velmi důležité. Zda se chtějí z té lekce něčemu naučit nebo tam jdou pouze z důvodů politických. Někteří lidé by chtěli najít zkratku, ale v tomto oboru žádné zkratky neexistují. Jestliže nevložíte práci, nic z toho nedostanete zpět. A investovat práci do vašeho tancování pomáhá; když se přiblíží velká soutěž a vy jste nepracovali, někde v mozku víte, že jste nepracovali. Tím si (sami v sobě) vytváříte poněkud negativní úhel pohledu.

Karen: Je to totiž jako příprava na bitvu, že?

Marcus: Ano, zakryjte a zamaskujte všechny své "kouty"! Ale to odcházíme od původní otázky, že? (Odpověď, pozn. překl.:) Publicita negativní či žádná, školní rozvrh a vnímání tancování, to, že široká veřejnost tancování nepovažuje za atraktivní…

Dancesportinfo: Domníváte se, že pořad "Strictly come dancing", jeho první řada, takovou pozitivní publicitu vytvořil?

Karen: Musím říci, že tento pořad jí hodně vrátil zpátky. My jsme se nikdy doopravdy neúčastnili jakéhokoliv života mimo tancování. Možná maličko s našimi sousedy na severu Anglie. Nyní, když se všechny ty televizní hvězdy, které lidé znají, objeví v pořadu "Strictly Come Dancing", snad jim to ukáže, jak je to obtížné. Jinak by se to nedověděli.

Marcus: Snad dokážou ocenit, jak je to obtížné, snad lidé uvidí ty špičkové sportovce, kteří jsou aktivní a zdatní a přesto to nedokážou udělat! A když to dělají, vypadají přitom hloupě. A ti starší lidé, nikoliv nutně zdatní, při tom snad vypadají celkem dobře. Není to tedy jen v úrovni fyzické zdatnosti.

Karen: Po první řadě "Strictly Come Dancing", patrně díky Chrisu Parkerovi z "Eastenders", kdo ví, došlo určitě ke zvýšení zájmu o tanec, obzvláště ve všech těch školách společenského tance. Neobdivuji jeho tancování, ale každopádně jeho odhodlání!

Markus a Karen oznamují zrození syna Henryho

Marcus: Oba dva jsme začali ve škole společenského tance a postupně jsme se "profiltrovali" až k soutěžím. V Polsku, např., jsou to více kluby než školy. Víte, to jsme v Anglii nikdy neměli. To je možná rovněž důvod pro to, že se méně našich děcek dostává k soutěžnímu tancování, možná jsou školy společenského tance a systém "filtrování", než se dotanete k soutěžnímu tanci, jádrem našeho problému.

Dancesportinfo: Ano, vídám, jak je učitel placen od hodiny k hodině a mimo tuto dobu se věnuje někomu jinému. Není zde tedy žádná zpětná vazba, žádné všeobecné rady, žádné vědomí skupiny či klubu.

Karen: Nu, tradičně se o páry vždy stará hlavní učitel. Když jsme byli mladší, naši učitelé, Tvým [mluví o Marcovi] byl tehdy Bob Dale, mými byli George Coad a Pat Thompsonová. To byli lidé, jichž byste se ptal na radu. Často mi večer volají v otázkách šatů, účesů, toho či onoho, stravy, osobních problémů. Před významnou soutěží shlédnu tisíce šatů a říkám lidem, co je dobré, co není, co mají dělat a co dělat nemají! Jsem si tedy jista, že většina profesionálů, kterých se to týká (tj. jsou hlavními učiteli; pozn. překl.), se problémy svých párů zabývá. Musíte to dělat a děláte to! Znám spousty učitelů, kteří při International Open přišli do Brentwoodu, aby sledovali své páry, které se nedostaly do Albert Hall, tančily v mládeži či v juniorech. Lidé, kteří mají hlavní učitele, tedy získávají rady a zpětnou vazbu od nich.

Marcus: Ve Vilniusu jsem Karen říkal, kolik trenérů na té soutěži bylo, různé země vyslaly své zástupce, Německo, Norsko, Dánsko a Rakousko. Nemohl jsem uvěřit tomu množství cizích manažerů! Myslím, že to je evropská (Marcus má patrně na mysli výraz "kontinentální"; pozn. překl.) záležitost; z Anglie tam nebyl nikdo.

Karen: A ani nikdy nebyl.

Marcus: Snad se to musí změnit, aby páry měly pocit, že se jim dostává zázemí. Ne klub, ale země. Možná musíme v Anglii zlepšit tohle.

Karen: Ale já mám pocit, že pokud to nedokážate udělat sami, nikdo jiný to za vás na parketě neodtancuje!

2. část

Henry ve svém oblíbeném kostýmu, jako Aladín

Dancesportinfo: V mnoha zemích, nikoliv v Anglii, je amatérům povoleno učit. Viděl jsem dobré profesionály učit začátečníky; nebylo by lépe, kdyby si amatéři mohli vydělat nějaké peníze a ty pak utratit za lekce se špičkovými profesionály? Anglie je, co se týče možnosti amatérů učit, velmi přísná…

Marcus: To se, myslím, nedávno změnilo. Byl vytvořen program, umožňující amatérům učit. Amatéři tak mohou vyučovat v tanečních školách, mají-li nad sebou dozor. Naši špičkoví amatéři tedy učí. Mohou rovněž tančit ukázky, což je skvělé. Je to novinka, k tomuto vývoji došlo v posledních pár letech.

Karen: V jiných zemích sice někteří amatéři, kteří učí další, existují; ve skutečnosti se však nejedná o amatéry, ale o profesionály na plný úvazek, jimž ale lépe vyhovuje tančit jako amatéři, jelikož je jejich vlastní organizace lépe podporují.

Marcus: Nezapomínejte, že v rámci IDSF nejsou nazýváni amatéry, ale tanečními sportovci. Není to svět amatérů, slovo "amatér" se nikde nezmiňuje. Máte "mistrovství světa IDSF ve standardních tancích", nikoliv "mistrovství světa amatérů ve standardu". Slovo "amatér" tedy není organizací IDSF považováno za důležité, není ve jménu obsaženo. Možná je to tak správně, možná, obdobně jako v tenisu, amatérský svět neexistuje. Máte hráče, kteří to dělají jako hobby, to jsou opravdoví amatéři, to je však odlišná úroveň. A je to nebezpečná situace…

Karen: Ano, vytváří to nebezpečnou situaci. Máme v Anglii spoustu učitelů společenského tance; pokud byste mladým amatérům povolili, aby vedli svou skupinovou výuku, přišli by všichni tito učitelé o svou práci. Z našeho pohledu, my učíme hodně špičkových párů, avšak rovněž učíme nějaké juniory a nějaké seniory, kteří jsou pro nás rovněž důležití. Jsou to dobré páry a je radost je učit, jakkoliv na odlišné úrovni.

Marcus: Je pro nás velmi poučné, můžeme-li učit lidi rozličných úrovní. Neměli jsme možnost jako amatéři učit a vydělávat peníze. Bylo to pro nás těžké, jelikož dokonce už tehdy v devadesátých a osmdesátých letech a na konci let sedmdesátých jsme soutěžili s norskými, německými a jinými páry, jež všechny učily a vydělávaly peníze. Svým způsobem nás to posílilo.

Karen: Vyhrávali jsme každý týden televizor nebo obraz.

Marcus: [oba se smějí] Ano, tak tomu bylo! Ne, že bychom byli takovéhle věci chtěli!

Karen: Každý v rodině dostal darem televizor. Sice vás to posílilo, ale na druhé straně si musíte dokázat vydělat na živobytí.

Dancesportinfo: Myslíte si, že je možné být opravdovými amatéry a přitom dosáhnout v tancování tak vysoké úrovně?

Karen: Nyní? Stejně si nemyslím, že to tak někdo dělá. Myslím, že tahle otázka není aktuální… Domnívám se, že nyní si všichni amatéři začínají v jistém okamžiku nějak vydělávat. Neexistují tedy žádní opravdoví amatéři.

Dancesportinfo: Dovedete si představit někoho, kdo od devíti do pěti pracuje a pak jde a stráví dalších šest hodin tanečním tréninkem?

Marcus: Ne.

Karen: Ne, ale my jsme to tak dělali. Měli jsme štěstí. Pracovala jsem ve firmě svého otce, což zní jako bych byla měla štěstí. Nuže, měli jsme skladovací firmu a otec byl šéfem. Otevírali jsme v sedm hodin ráno, takže jsem vstávala v 6:15 ráno. V malé firmě je šéf prvním, kdo přichází a posledním, kdo odchází. Když nepřišla uklízečka, šéfova dcera šla a umyla záchody. I když jsem si tedy mohla vzít volno a jít, kam jsem potřebovala, jet na soutěž, bylo to doopravdy tvrdé. Když jsem byla na centrále a nebylo zrovna moc práce, čekali jsme, až dorazí dodávka, brala jsem si s sebou své flitry a našívala jsem si je tam, v kanceláři, na šaty. Nebylo to tedy snadné. A pak jsme šli rovnou domů, měli jsme večeři, kterou pro nás maminka připravila a jeli jsem rovnou do Manchasteru za Marcusem. Nebylo to snadné…

Dancesportinfo: Zpozorovali jsme velý rozdíl mezi stylem tancování amatérů a profesionálů. Amatérské páry tančící latinu se na parketě chovají odlišně od profesionálů. Působí svým způsobem sportovněji, zatímco u profesionálů je to více show. Víte, proč tomu tak je?

Aladín hrající si s maminkou a tatínkem

Marcus: Myslím, že se jedná více o celkový image amatéra či profesionála. Když jsme se stali profesionály, zdálo se z našeho hlediska všechno být o tolik jednodušší… Možná ne jednodušší, možná pomalejší pohyb… Měli jsme na věci, které jsme dělali, více času i více prostoru. V amatérech to byla doopravdy řež, víte, museli jste prostě dělat, co jste mohli a co možná nejčastěji. Ve mně amatéři vždycky budí dojem naléhavosti. Naléhave chtějí vytvořit image, chtějí se prezentovat či zapůsobit. U profesionálů se zdá, že se tohle prostě děje samo od sebe. Nuže, to záleží na jejich kvalitách… Je to dáno jistotou, zralostí. Nicméně, vezměme nejnovější přírůstek do tábora profesionálů, Mirko Gozolliho, který z tábora amatérů přešel rovnou k finálové úrovni profesionálních soutěží. Ten měl naštěstí čas, aby si vybudoval svou zralost a jistotu; přešel k profesionálům v pravý čas. Všechno, na čem záleží, je timing, že?

Karen: Svá učednická léta si odbyl jako mladý tanečník. Je výjimkou z pravidla. Nicméně, aby si svůj amatérský titul loni udržel, musel Mirko bojovat; mezi ním a Domenicem [Soale] došlo na několika soutěžích k opravdovým soubojům a někteří lidé se domnívali, že v jistých soutěžích snad zvítězit neměl. To však překonal, má nyní nově nalezenou jistotu a je absolutně úžasný. Avšak techniku už má vybudovanou z dřívějška. Tancovali už od velmi, velmi raného věku…

Marcus: Stejně si myslím, že musí překonat svou nálepku nejnovějšího amatéra, který přešel k profesionálům. Občas totiž dokáže vypadat na parketě nejlíp, ale jindy si pomyslíte: "Ach ano, stále v tom, jak vypadá, dokážu rozeznat amatéra…"

Karen: Je zrovna jako štěně [směje se].

Marcus: Dokud tu nálepku neztratí, chcete-li…

Karen: Ale to je o zralosti a jistotě.

Marcus: V latině je to trochu odlišné…

Karen: Zdá se, že (amatéři) tolik cvičí v tělocvičně, že se z toho na parketě stává opakování toho, co dělají v té tělocvičně. Profesionálové přitom tohle pravděpodobně až tolik nedělají.

Marcus: Možná je to důrazem na sport, na energii na jedné, a na uměleckou krásu a vzezření na druhé straně — myslím, že v tom spočívá hlavní rozdíl mezi profesionály a amatéry — každopádně v latině. Totéž se týká i standardu, ale v latině je to podle mne výraznější.

Dancesportinfo: Z pohledu fotografa mohu říci, že je mnohem snazší udělat dobrou fotku profesionálů než amatérů. Když profíci zaujmou pózu, dlouho v ní vydrží! Čekají, až si je někdo vyfotí [smích].

Karen: Nu, jsou zvyklí dělat show, špičkové páry jsou nyní zvyklé orientovat věci čelem k publiku a vydržet v nich. Jsem si jista, že jakožto fotograf jste si vědomý hudební stavby až do úrovně fráze a tihle špičkoví tanečníci muzice naslouchají a vydržují každý pohyb tak, aby skončili spolu s muzikou. Jste-li si toho tedy, byť podvědomě, vědom, vy oba — fotograf i fotografovaný — budete "dělat tu fotku" ve stejném okamžiku v muzice! A v dnešní době, obzvláště se to týká práce v Japonsku, mohou špičkoví profíci v Japonsku udělat v jednom týdnu tolik vystoupení, že se jim tohle stává druhou přirozeností. A tohle se stává jejich prací, v protikladu k učení.

Marcus: Z toho, čemu naslouchám a co slyším při lekcích soudím, že ve srovnání s profesionály se někdy amatéři domnívají, že by měli dobře vypadat, že musejí vypadat dobře, pozitivně, atd., atd. Jakožto profesionálové se naučí chápat, že čím to, co dělají, vypadá snadněji (v kladném smyslu), tím to vypadá lépe. Není to v tom, co děláte, ale jak to děláte. Myslím, že v tom je rozdíl mezi amatéry a profesionály v jakémkoliv oboru v práci či v životě — jde o to, jak to děláte!

Karen: Existuje pro to skvělé vyjádření — pokud to vypadá, jako byste pracovali tvrdě, nepracujete dost tvrdě!

Marcus: To je velice pravdivé. Další zkušenost, již získáváme, se týká choreografie. Nesnažte se hýbat choreografií, nechte choreografii, ať hýbe vámi. A někdy, podíváte-li se na amatéry (a to, co dělají, je fantastické), někdy by rádi vším hýbali namísto aby nechali choreografii, aby hýbala jimi.

Šťastná rodina!

Karen: Špičkoví amatéři jsou pravými profesionály, jsou to úžasní tanečníci.

Marcus: Mistrovství světa ve Vilniusu minulý víkend bylo absolutně fantastickou soutěží. Doopravdy!!

Dancesportinfo: Zeptám se vás na otázku, již jsem položil Donniemu: Ceníte si více techniky či uměleckosti? Vím, že je od sebe nelze oddělit…

Marcus: Myslím, že potřebujete obojí. Je to směs. Je to jako s přísadami dobrého pokrmu. Musíte zajistit, abyste měli všechno.

Karen: Jediný rozdíl je v tom, že uměleckost je vrozená, uměleckosti nelze naučit. Můžete ji rovnat a pěstovat, ale musíte se s ní narodit. A pokud jde o ten instinkt (spojený) s muzikou, je přirozený. Myslím, že je-li někdo připraven být na parketě mnoho hodin po sobě, můžete jej učit technice. Nemůžete jej však učit instinktu. Ano, můžete ten instinkt rozvíjet, zvětšovat, ale je něčím, co je dáno od Boha.

Marcus: Občas, když zrovna učím amatéry či profesionály, kteří snad nejsou na tak vysoké technické úrovni, držívám se více technické stránky věci, a to bez ohledu na jejich uměleckost. Držím se toho, že kladu důraz na správné užívání kolen či kotníků, chodidel, správné polohy těl. Naopak s výše hodnocenými či lepšími profesionály či amatéry bych pracoval přestě opačně. To poněvadž z uměleckého pohybu, víte, se může rodit skvělejší technika. Je to jako u běžce, ten se učí hýbat svým tělem ještě předtím, než přemýšlí o tom, jak svých nohou a chodidel užívá. Analyzoval by to poté, aby se stal rychlejším a lepším.

Vždycky mi říkali, abych přistupoval k lekci každého páru odlišně, jelikož neexistují dva stejné páry. Myslím si však, že tím, že se lidé snaží spoléhat na choreograficky daný pohyb nebo zapomenou, že stále skvěle vypadat je zásadním faktorem, je technická stránka našeho oboru velice opomíjena. Je mi jedno co říkáte; nemáte-li dobrou techniku, nevypadáte na parketě skvěle. Ať už děláte cokoliv, musí pohled na to působit estetické potěšení.

Karen: A technika vám za všech okolností pomůže. Technika činí pohyb ekonomičtějším, pokud jej děláte správně.

Dancesportinfo: Dalším problémem, o nemž bych rád hovořil, je poctivost porotování. Před pár dny na našem fóru o Vás, Marcusi, kdosi napsal, že jste jediným porotcem, o jehož poctivosti nemá pochyb. Víte o tom, že existuje všeobecný dojem, že soudcování je, přinejmenším v některých případech, zdrojem příjmu pro sudí, např. tím, že to lidi nutí u těchto sudích brát lekce?

Marcus: Obtížnost naší situace spočívá v tom, že náš umělecký sport není sportem jako takovým. Není to o tom, kdo první vběhne do cíle. Je to o názorech lidí. Ve skutečnosti nemůžete brát názory lidí nikdy v pochybnost. Ať už se vám výsledek líbí nebo ne, bez ohledu na to, zda se vám líbí, jak sudí rozhodují — názor se totiž může vždycky změnit. Díváte se na někoho, jak tančí a máte přitom své priority, jež se některým lidem nemusejí jevit spravedlivé. Když jsem tancoval já, myslel jsem si o lidech, kteří mi nedávali moc dobré známky, že jsou velmi nespravedliví. Jsem si však jist, že oni to mysleli úplně spravedlivě! Vždycky pro to měli důvod, a proto jsem se jich nikdy neptal proč a jak. Ať už jste se jich totiž zeptal na cokoliv, vždycky vám řekli svůj názor.

Soudcování mám velmi rád, ale když dojde na lámání chleba, shledávám je velmi obtížným. A o minulém víkendu to podle mne bylo tak těžké proto, že sice chcete páry posoudit velmi spravedlivě a musíte mít vítěze, ale díváte se na ně a doufáte, že budou všichni tancovat přesně tak, abyste je, kdybyste mohl, nechal vyhrát všechny. To ale nemůžete, musíte určit vítěze! A stává se pak pro vás velmi obtížným neprojevit své pocity či osobní preference vůči určitému páru, když tančí, vůči jeho stylu či technice, neboť to, kolik s vámi měl lekcí, to by zde nemělo mít vliv. Hřiště by mělo být pro všechny stejné a zvítězit by měl pár, který tančí nejlépe toho večera, ne pouze ve finále, jelikož soutěž probíhá od prvního kola po finále, stupňuje se; je to otázka integrity a odpovědnosti.

Doufám, že nepředpojatě soudí většina sudích. Proto je více sudích než jeden. Možná proto, že někteří z nich nepředpojatě nesoudí, snad budou mít nějaká jiná kritéria, ale zaplaťpánbůh, myslím, výsledky spravedlivě odrážejí to, jak soutěžící tančí. My jsme ovšem byli celá léta úspěšní, tudíž si myslím, že rozhodčí byli spravedliví! [směje se] Jsem si však jist, že to spousty lidí kladly v potaz. Myslím si, že je nutné být spravedlivý. My jsme v té šťastné situaci, že učíme téměř všechny a je to tedy pro nás možná snazší, jelikož se nemusíme klonit na stranu peněz, jež dostaneme!

Zaplaťpánbůh a naštěstí za námi neustále přicházejí lidé, jež možná na soutěžích moc dobře neznámkujeme či naopak známkujeme. Ti našemu soudu i odbornému názoru rozumějí a respektují jej.

Henry se vrátil ze školy!

Karen: Tohle od nás uslyší velmi rychle, nejsou-li spokojeni. Obzvláště ode mne. Měla jsem takový rozhovor s jedním párem, ne anglickým; jednalo se o vrcholový seniorský pár. Byli překvapeni tím, že jeden z vrcholných anglických juniorů v Anglii až dosud nedopadá tak dobře. A Angličané jej nepodporují.

A já jim řekla, že jsou to oni, kdo to špatně chápou, když předpokládají, že pokud se jedná o anglický pár a tančí v Anglii, určitě dopadne dobře. A že německý pár dobře dopadne v Německu a italský v Itálii. Řekla jsem jí: "Vy prosazujete fixní systém hodocení, že! Tím, co musíme zachovat, obzvláště v Blackpoolu a na významnějších soutěžích, je, aby vítězili ti správní šampióni a aby byli posuzováni podle svého tancování. A nezáleží na tom, odkud pocházejí. Nejlepší tanečník je tím, kdo zvítězí." Byla naprosto šokována.

Víte, porotce z jejich země jim nedal zdaleka tak dobré známky, a já jsem si řekla, je tohle nutné? Lidé se domnívají, že přisluší-li nějaký pár k určitému studiu, měl by od učitelů z tohoto studia dostat nejvyšší hodnocení. Takhle by to fungovat nemělo!

Marcus: Po celý život nás učí věci, které souvisejí s tancováním od techniky až po umělecký výraz, vše, nač jen dokážete pomyslet. Ale tomu, jak soudcovat, nás nikdy nikdo neučil. Člověk tedy doufá, že základní průprava, jíž se mu dostalo na počátku, v jeho taneční škole, jeho problémy, jeho dobré i špatné výsledky, jeho dobří i špatní sudí, tohle všechno dohromady spolu utvoří integritu a respekt. To je všechno, co máme. Nejsem si tím jist u některých ze soudců, kteří to [soutěžní tanec na vrcholové úrovni se vším, co k tomu patří — viz výše, pozn. překl] nikdy nedělali… možná jsou to vynikající sudí a vědí, co dělají. Vědí však opravdu, jak porotovat? Neví, jak porotovat, kdokoliv? Konec konců se přeci stále jedná jen o váš názor.

Karen: Někdy, obzvláště na soutěžích IDSF, dostáváte pokyny, že nesmíte mluvit s žádným z párů, že v daný den nesmíte mluvit s jejich trenéry, nesmíte sledovat páry při jejich roztančení na parketu. A já to shledávám trochu urážlivým, Marcusi, co ty? Urážlivým pochybností o vaší integritě. Bude v tom, že s nějakým párem dnes nesmíte promluvit, pokud jste daný pár včera učili, jak to zatančit, a sdíleli jste s ním jeho krev, pot a slzy, tak velký rozdíl? Potíž je v tom, že jste ovlivňováni neustále.

Marcus: Mohu porozumět tomu, proč to dělají, ale klade to v pochybnost vaši integritu. A občas je obtížné to přijmout… je to otázka důvěry.

Karen: Ve finále je šest párů a s vaším rozhodnutím je spokojen jediný z nich. Občas bývá zdrcující, když porotujete soutěž a říkáte si si, že tamten pár dneska tancuje opravdu dobře, dáte jim všech pět křížků do dalšího kola a máte radost, když se dostanou do finále, jsou tak dobří, aby dostali všech pět křížků, a pak jim musíte dát pět šestek. Skutečně jste je známkovali celý den a opravdu se vám líbilo, jak tančili, když však dojde na finále, nejsou nejlepší, ale až šestí. A oni pak za vámi přijdou a řeknou vám, že jste byl jejich nejhorším soudcem. A vy máte pocit, že jste jim pomohl a oni si toho neváží [oba se smějí].

Marcus: To je strašlivá situace.

Karen: Dochází k tomu na všech úrovních, je to absolutně zdrcující.

Henry byl z interview hodně nadšený!

Dancesportinfo: Vezměme rozepři kolem WD&DSC a IDSF, týkající se porotování a licencí. Měli by mít sudí licence? Měly by být porotcovské zkoušky? Měli by v Blackpoolu porotovat pouze bývalí vítězové?

Marcus: Takto tomu nikdy nebylo, jelikož, vrátíme-li se zpět do časů Niny Huntové či Margaret Redmondové — tyto dámy nejen že "Blackpool" nikdy nevyhrály, ale na Blackpoolu ani nikdy netancovaly. Obecně je to velmi nepatrná záležitost.

Karen: Prokázaly své schopnosti jinde.

Marcus: V první řadě to je záležitost toho, jak se o sebe v dosahu své působnosti postaráte sám; každá země by se o tohle měla starat sama. Pak musí v té dané zemi být panel odborníků či rada, kteří ověří, kdo se kvalifikuje na porotce.

Karen: Fungující systém kvalifikací v rámci našich společností již existuje. My jsme udělali asistentské a "členské" zkoušky, což nás, snad bych myslel, k porotování opravňuje. Tak tedy, mají je všichni sudí. Přidávat náhle do konstrukce systému další patro nám připadá poněkud zvláštní.

Marcus: Myslím, že systém, který v Anglii máme, je fantastický. Je vyzkoušený a prověřený spoustou let. Snad by měl být vůdčím pro ostatní země a měl by ukazovat směr, jímž bychom se všichni měli ubírat.

Karen: Rada, aby sudími byli dřívější šampióni, není zdaleka špatná. Můžete mít vysoce kvalifikované sudí, kteří nikdy v životě netančili, ale rovněž velmi kvalifikované lidi, kteří když předvádějí (a zažili jsme to na vlastní oči) dokonce i tak jednoduchý tanec, jakým je samba, tančí jej zcela mimo takt. A to jsou pouhé dvě doby! Jsou to však vysoce kvalifikovaní lidé, technicky.

Marcus: Nyní ke sporným otázkám mezi těmito dvěma organizacemi, IDSF a WD&DSC. Já působím v WD&DSC a domnívám se, že je zdravé mít dvě organizace, avšak takové, jež pracují ke stejnému cíli. Či takové, jež působí proti sobě navzájem a občas se perou v zájmu toho, aby věci fungovaly.

Pokud však jdou různými směry, jsou problémy; politické hry, boje a finanční zisky v dané situaci představují svět [příliš] šílený na to, aby se do něj člověk míchal. To mne ani trochu nezajímá. Politika totiž bude vždycky ve všem, měla by však směřovat k čemusi pro všechny, ke společenskému tanci či, jak tomu oni chtějí říkat, k tanečnímu sportu. Neměly by tu být dvě oddělené organizace, z nichž každá si jde svou cestou. Je to absurdní. Jsem si tedy jist, že při kvalitách obou organizací, jak IDSF, tak WD&DSC, se mohou obě strany sejít a vyrukovat s nějakou dohodou.

Karen: Myslím, že nikdo nemůže dělat otazník nad kvalitou porotců, jedná-li se vesměs o bývalé šampióny, kteří "při tom" doopravdy byli a skutečně "to" dělali. Myslím, že tohle tanečníci respektují právě tak, jako cokoliv jiného.

Marcus: Nu, ale tahle mince má i druhou stranu. Lidé říkají: "Nuže, všichni tito bývalí šampióni jsou učiteli a všechny je platí ty páry, jež soudcují. Budou tedy předpojatí ve prospěch svých vlastních párů. Nelze vyhovět všem…

Dancesportinfo: Jaká lepší cesta dle Vašeho názoru existuje?

Karen: Nedomnívám se, že existuje nějaká snadná odpověď.

Marcus: Musím říci, že v tom, co dělá, je WD&DSC absolutně úžasná. Pokud jde o nás, starají se o nás jakožto o soutěžící, učitele i trenéry zde v Anglii prostřednictvím British Dance Council. A já bych nikdy nepomýšlel na to, aby mne řídila v mé vlastní zemi nějaká organizace amatérů. Nešlo by to, jelikož jsem tuto úroveň opustil. Přešel jsem z postavení amatéra do postavení profesionála.

Karen: Domníváme se však, že organizaci amatérů podporujeme.

Marcus: Podíváte-li se na to, jak IDSF rozhýbala otázku Olympiády, je to fantastické, absolutně úžasné. Avšak oni (IDSF, pozn. překl.) jsou organizováni netanečníky — možná je to v jednom ohledu fantastické, jelikož oni mohou dovnitř nahlížet z vnějšku, zatímco WD&DSC vpodstatě založili tanečníci pro tanečníky.

Karen: Kombinace obou by mohla být fantastická. Kdyby se někomu podařilo je přimět ke spolupráci, bylo by to nádherné. K tomu však nedojde, že?

Marcus: Musí-li se někdo něčeho vzdát k tomu, aby ten druhý mohl zaujmout nějaké postavení… to je vždycky politická hra. Moc, o niž zde může jít, hromada, již lze hrabat pod sebe… My všichni však přejeme tancování úspěch, nebo ne? Chceme, abychom si tancování dokázali užívat. A já pevně věřím, že k tomu dojde. Zažili jsme v tanečním byznysu zlé i dobré časy, a k tomu, aby se to mohlo zlepšit, se to musí napřed zhoršit. Obě organizace nikdy nedojdou k naprosté vzájemné shodě, vždycky zde budou problémy. To však není nic nového. Je zdravé, když lidé spolupracují, snad v rozličných sférách, avšak spolu ve prospěch společného cíle. Problém je, že v daném okamžiku takový společný cíl neexistuje, nebo snad ano?

3. část

Dancesportinfo: Byli byste rádi, kdyby se tancování stalo olympijským sportem?

Marcus: Já osobně? Ne, nemyslím, že bych byl rád. Možná je potřeba, aby se olympijským sportem stalo. Pak ale, pokud by se jím stalo, vzrostl by tím zájem o profesi samotnou? Být součástí Olympiády je fantastická věc, avšak já osobně si myslím, že by jí žádný z "demonstračních" sportů být neměl. Olympijský sport pro mne znamená takový, v jakém je někdo nejrychleší, kde někdo může vyskočit nejvýš nebo je někdo mimo vší pochybnost nejsilnější. To je podle mne stav, jenž odpovídá Olympiádě. Ne něco, jako je synchronizované plavání.

Karen: Ale já se na Olympiádu ráda dívám.

Marcus: To jsou ale skutečně dvě úplně různé roviny. Pro mne je Olympiáda řeckou myšlenkou, představuje ji [starořecký, pozn. překl.] atlet.

Karen: A to my nejsme, že?

Marcus: Nejsme.

Karen: Před patnácti lety jsem vyřkla poznámku, že nejstrašnější je pro mne být na ubytovně nebo v zapařené šatně, [plné ženských! — komentuje Marcus a směje se]. S nevyholeným podpažím, víte! Tehdy jsem bývala docela divoká! [oba se smějí]. Prostě te se mnou není slučitelné!

Marcus: Ale veřejně uvádět tancování ve spojení s Olympiádou — to je fantastické.

Karen: Od těch dob se spousta našich soutěží koná ve sportovních halách, jež však bývají tak krásně vyzdobené, že je jako sportovní haly nevnímáme. Krom toho, časy se změnily. Royal Albert Hall je krásná, ale ta noční můra sportovních hal… ach. Příkladně, všechny páry se [při International Open v Londýně, pozn. překl.] nesmírně snaží kvalifikovat se a dostat se z Brentwoodu [místo a sportovní hala, kde při International Open probíhají předkola, pozn.překl.] do Royal Albert Hall. Jsou tím tedy lépe motivovány, že? Jednou nám jeden pár telefonoval a byli tak rozrušeni tím, že se jim podařilo propracovat se až do Royal Albert Hall, že plakali dojetím.

Marcus: Parket v Royal Albert Hall není dost velký, ale tancování bylo fantastické.

Karen: Je to jeden z nejlepších večerů v celoročním tanečním kalendáři. Musím říci, že je to jeden z nejradostnějších večerů. Je absolutně úžasný.

Hraní s maminkou

Dancesportinfo: Které soutěže byste zařadili do špičkové světové pětky či desítky?

Marcus: Na nejvyšším místě určitě bude Blackpool, pak International Open v Royal Albert Hall. Možná bychom to měli trochu pozměnit. Bavme se o hodnotě jednotlivých titulů. Napřed ten z British Open [Blackpool, pozn. překl.], pak titul mistra světa, pak z International Open, pak z United Kingdom Dance Championship [Bournemouth, pozn. překl.] a nakonec titul mistra Evropy. Tak by vypadalo moje pořadí.

Karen: Nicméně, taneční závody prošly od doby, kdy jsme se závoděním skončili, vývojem. Závody, jako např. Asian Open se mezitím staly velice krásnými soutěžemi.

Marcus: USDSC (The United States Dance Sport Championships) jsou fantastické.

Karen: Vždycky sem patřila otevřená mistrovství USA a Německa [US Open a German Open].

Marcus: Otevřené mistrovství Nizozemska [Dutch Open].

Karen: Mívali jsme vždycky rádi otevřená mistrovství Nizozemska, všechna byla fantastickými soutěžemi.

Dancesportinfo: Budete porotovat letošní otevřené mistrovství Nizozemska?

Karen: Ne, v současnosti již tolik necestujeme. Příchod našeho milovaného malého chlapce tomu učinil konec.

Marcus: Já občas cestuji a porotuji, jelikož mne to baví, to zejména, ale pokaždé, když jsem pryč, Karen a Henryho postrádám. Procestovali jsme spolu v uplynulých zhruba dvaceti letech svět.

Karen: Děláš to, jelikož máš pocit, že je to tvoje povinnost.

Marcus: Za jisté soutěže pociťuji odpovědnost.

Karen: Víte, vzali jsme s sebou letos Henryho až do Ameriky, na US Open do Miami. A s tříletým dítětem je to pořádný výlet. Pro nás však bylo důležité tam být.

Marcus: Postavení, jež zastávám, je postavením odpovědným, rovněž i za budoucnost tancování. Myslím si tedy, že je důležité se pravidelně při těch velkých soutěžích zapojovat, aby lidé viděli způsob, jakým hodnotím; to, čím by podle mne tancování mělo být. Budete-li stále říkat ne, budou brzy hodnotit stále titíž lidé, k čemuž bohužel už došlo. A slyšel jsem od párů poznámky typu: "Ach, to jsou zase titíž porotci, na tu soutěž nepojedu."

Dancesportinfo: Jste jedním z velmi nemnoha párů, jež došly až na samotný vrchol a u nichž existuje romantický vztah mezi partnery. Vím o několika lidech, kteří spolu žili i v soukromí, ale kvůli tancování přestali, jelikož nedokázali zvládnout s tím spojenou zátěž. Některé páry se dokonce zasnoubily, ale nic z toho nebylo. Jak jste dokázali přežít a jak přežil Váš vztah?

Marcus: Neviděl jste modřiny na mém těle! [směje se] Myslím si však, že se navzájem velmi dobře doplňujeme.

Karen: Takovouhle otázku byste mohl položit komukoliv, ať už by se v životě zabýval čímkoliv. Spousta našich přátel se rozešla, že? Taková je doba, v níž teď žijeme.

Marcus: Velmi dobře se vzájemně doplňujeme; máme takové typy osobností, jež se spolu mohou dobře spojit. Známe se navzájem dlouhá léta. Znali jsme se předtím, než jsme se stali partnery, pak jako partneři, jako milenci, jako přátelé. Vždy jsme tvořili tým, vždy jsme spolupracovali k témuž cíli, nikdy jsme nic nechtěli odlišně. Vždycky jsme se na vše, čeho jsme v životě chtěli dosáhnout, velmi soustředili.

Karen: Vždycky jsme byli celí pryč do našich rodin. Naše rodiny se měly velmi rády a vždycky jsme měli společné přátele, obzvláště na severu Anglie, kde lidé zůstávají nohama na zemi, víte.

Marcus: Bývalo to s námi někdy nahoře a jindy dole, jako u každého jiného. Myslím, že procházet tím je zdravé, vždycky je radost se pak dávat dohromady. Uvědomíte si, že to není záležitost pouze jedné strany.

Karen: A snažíme se najít si pro sebe čas. Obzvláště v době, kdy jsme soutěžili a kdy jsme byli spolu doslova 24 hodin denně si Marcus brával volno, aby si mohl zahrát golf. Marcusi, ty jsi vlastně v době, kdy jsme soutěžili, hrál golf více, než nyní. To si prostě vybral den, a já jsem si vzala den volna a byla jsem se sestrou, přáteli či jsem dělala něco jiného.

Henry — malý andílek

Marcus: Jak zůstat normální… Musíte zajistit, abyste si zachovali v životě rovnováhu… Rovnováha je důležitá.

Karen: Velmi jsme dbali toho, abychom se neunavili "přes míru". Některé páry utrpěly "burn-out". Musíte si stanovit strop a nemůžete udělat vše. Vždycky vás zvou, abyste dělali to či ono, vrátíte se a zase máte jít dělat to či ono… A vy si prostě musíte narýsovat čáru a nebýt příliš nenasytní, když jde o váš vlastní čas. Každý žije podle toho, nač má, ale tuhle mez si prostě musíte stanovit.

Marcus: Bylo v našem životě období, kdy jsme měli dojem, že děláme dost a měli jsme pocit, že opravdu tancujeme tak dobře, jak jen můžeme. Zamysleli jsme se nad sebou a řekli si, že soutěžní kariéra ve srovnání s naším životem tanečníků a učitelů jen krátká. Pokud se na to opravdu podíváte takto, pomyslíte si — ano, vítězit je důležité, ale je zde ještě váš společný život, a jeden bez druhého byste nebyli mistry světa. Jeden bez druhého bychom nepřivedli na svět našeho milovaného syna Henryho. Čím bychom tedy byli? To nevím; já bych se snad stal prodavačem aut.

Karen: Říkali jsme ale také, že bychom spolu byli šťastni rovněž, i kdybychom netancovali, ale dělali něco jiného. A o tom to celé je, že? Tanec byl tou šlehačkou na dortu, ale zůstali bychom spolu i bez něj.

Marcus: Ano, ale vždycky jsme potřebovali onu konkurenční výhodu.

Karen: A máme štěstí, že! Vždycky jsme dělali to, co jsme měli velmi rádi. To se snadno vstává a jde pracovat. Nu, pro Marcuse není ranní vstávání snadné! To mu nejde! Naše cesta do školy začíná v půl sedmé ráno!

Marcus: Je to vražedné!

Karen: A jdeme do práce, vykonávat povolání, jež milujeme. Není to řádné povolání. Když jsme poprvé učili tuhletu milou devítiletou holčičku, položila mi, když mne držela za ruku a učení kteréhosi tance nám skvěle šlo, otázku: "Karen, jaké máš povolání?" "Tohle je moje povolání, učit tě kroky." "Ne, jaké je tvé řádné povolání?" [směje se] Tak si myslím, že nemám žádné řádné povolání a nikdy jsem neměla. A nikdy ani mít nebudeme, co říkáš?

Rodina Hiltonových

Marcus: Mluvil jsem o pár lidech, kteří se rozešli. Obzvláště nyní, když vodíme Henryho do školy, je spousta rodičů rozvedena a my jsme doopravdy v menšině. My se jich ptáváme, občas, když spolu mluvíme na party nebo na schůzi rodičů, co se stalo? A oni často říkávají, že si neměli s kým promluvit, žádné přátele, že si mohli povídat jen spolu a pomalu se jeden druhému odcizili. My jsme vždy měli a stále máme kolem sebe lidi, jež považujeme opravdu za kamarády a drahé přátele.

Karen: Zabrání vám to v tom, abyste uvěřili, že jste veřejně známí. Začnete-li věřit ve svou vlastní slávu, je to s vámi zlé. Není to nic, co bych vám radila [směje se].

Marcus: Přesně tak!

Dancesportinfo: Je moc pěkné vidět, promiňte mi ten výraz, normální pár. Kluk, děvče a děcko pospolu…

Marcus: Jsem rád, že říkáte "kluk", děkuji! [směje se] Máte pravdu, my sebe sama vždycky vnímali jako "normální". Dělali jsme úžasné věci, byli jsme v Buckinghamském paláci, získali řád MBE, setkali se s královskou rodinou, účastnili se skvělých recepcí, projeli celý svět, ale v podstatě jsem stále tím klukem, co se narodil 16. prosince 1960 v dělnické rodině v Rochdale! A uvnitř jsem stále týmž člověkem. Nikdy jsme věci nenechali, aby nám stouply do hlavy; vždy jsme zůstali "normálními" lidmi.

Karen: Všeho toho jsme si užívali.

Marcus: Ach, ano! Bylo to fantastické, ale kdykoliv nás omámila sláva, přišli naši rodiče a zaklepali nám na čelo. A teď to pro nás dělá Henry, pomáhá nám zůstat na zemi. Musíte si dávat pozor, jelikož při tom způsobu života, jaký vedete na vrcholu, začínáte věřit, že jste superhvězdou, že jste legendou. Ale tou nejste! My jí možná v našem malém světě jsme, ale to je nicotné ve srovnání s celým tím světem [mimo tancování, pozn. překl.]. My jsme prostě normální lidé, kteří vykonávájí své povolání. Pouze se snažíme, aby lidé dobře vypadali a dobře se cítili.

Dancesportinfo: Ve skutečnosti není normální setkat se s britskou královnou, stát se tolikrát mistry světa a získat všechny tituly, jež se dají získat…

Karen: Ale to nám rovněž pomáhalo zůstat nohama na zemi. Marcus byl v Rochdale mužem roku, já ženou roku, ale s tím je spojena charitativní práce pro těžce nemocné děti — jsou to velmi smutné záležitosti. Jsme patrony nemocnice pro velmi churavé děti a pro týrané děti; některé z těchto příběhů vás vrátí zpět na zem. A skutečnost, že jsme se vyparádili, …dokonce ještě i nyní jsme na radnici v Rochdale pro ty hrozně nemocné děti něco dělali; ne v soutěžním kostýmu, ale vzala jsem si moc krásné šaty, učesala jsem se a udělala make-up a děti byly tak nadšené, a tím vám to vracejí… Tak tahle zkušenost vás vrátí zpět na zem, když vidíte pětiletého chlapečka, jak ve svém ortotickém fixačním rámu bojuje, aby získal medaili. Je to náš úspěch, který nás přivedl na takováto místa a přiměje vás, abyste si vážili toho, čeho se vám dostalo.

Dancesportinfo: Nejspíš se tedy setkáváte s tím, že Vám lidé závidějí Vaše postavení, to, čeho jste dosáhli a Vaši schopnost zůstat vcelku normální…

Karen: My jsme vám asi ještě nepověděli o mimozemšťanovi, který bydlí nahoře, co…? [směje se]

Dancesportinfo: Je to fantastické a já Vás nedokážu považovat prostě za normální. Marcusi, Vy jste se právě vrátil z Vilniusu, kde jste porotoval mistrovství světa…

Marcus: Chcete-li, můžete říci, že jsme jako na tobogánu; takový je svět společenského tance! Prostě s tím rostete. A je skvělé, že nám Henry dává druhé, odlišné hledisko. Nyní totiž vidíme svět z normální, rodičovské perspektivy. A děláme totéž, co by dělali jiní rodiče; je to skvělé!

Karen: Máme veliké štěstí!

Marcus: Máme skutečně, doopravdy velíké štěstí, že děláme to, co jsme až dosud dělali a že máme Henryho. To, že ho máme, je naším požehnáním, víte! Je to malý zázrak!

Poznámka: MBE — Člen Nejskvělejšího řádu Jejího Veličenstva, čestný titul udělovaný britskou královnou.

	Datum	Autor	Předmět
	2004-12-27 15:51:51	Čtenář	Ad: Interview s Marcusem a Karen Hiltonovými, MBE

Užívání těchto stránek se řídí Licenčním ujednáním.