Lindsey Hillierová stále "rozpaluje parket"

Mnozí Američané mají z Angličanů nesprávný dojem, že jsou nudní či možná nedobytní. Lindsey Hillierová tento obraz ihned rozptýlí. Když jsme si s ní my, redaktoři časopisu Dance Notes, nedávno povídali, trojnásobná profesionální mistryně světa ve standardu s námi vtipkovala a smála se. Je jí ovšem také velmi dobře známo, že tento radostiplný svět společenského tance je rovněž seriózním byznysem. I když je vždycky tím, kdo obhajuje zavedené a tradiční standardy, je Lindsey současně otevřená změnám a někdy jim dokonce v předvoji klestí cestu. Byla členkou tvůrčího týmu taneční show "Burn The Floor", jež představila společenský tanec mladšímu a rozmanitějšímu publiku. Spolu se Stephenem Hillierem dosahla Lindsey ve společenském tanci světového vrcholu; a je na něm jakožto jedna z vůdčích osobností oboru stále.

Kdy jste se prvně rozhodla, že chcete být tanečnicí?

Začala jsem tancovat, jelikož jsem jako dítě trpěla velmi těžkým astmatem. Lékaři doporučili mým rodičům, aby mne posílali někam, jako např. do baletní školy, kde mne donutili dýchat. Začala jsem s baletem když mi byly čtyři roky a pokračovala jsem až do svých sedmnácti či osmnácti. Někdy v jedenácti letech jsem rovněž začala s "Old Time" a se sekvenčními tanci. Tím jsem se dostala k soutěžení. Někdy se soutěžilo v čemsi, čemu říkali "Mixed Doubles", kde byly zahrnuty rovněž standardní a latinské tance. To se mi velmi líbilo a na základě toho jsem se rozhodla věnovat se standardu a latině. To mi bylo kolem šestnácti let. Ve skutečnosti jsem chtěla dělat víc latinu než standard. V jádru jsem, jak mnozí moji přátelé vědí, frustrovaná tanečnice latiny.

Proč jste nakonec tančila jen standard?

Po nějakou dobu jsem tančila oba styly, ale bylo třeba se na jeden z nich specializovat. Soutěžili jsme jako amatéři v deseti tancích a byli jsme vcelku úspěšní. Jakožto profesionálové jsme se dostali do profi finále v deseti tancích na UK. Můj partner byl ve standardu daleko lepší a jelikož jsme byli vysoký pár, hodili jsme se lépe ke standardu.

Kdy jste začala tančit se Stephenem?

Ještě v dobách, kdy jsem byla ve světě společenského tance zelenáčem, jsem zkoušela tančit s jinými partnery, ale nevydržela jsem to s nimi moc dlouho. Otravovala jsem Stephena tak dlouho, až mne nakonec uprostřed sedmdesátých let vyzkoušel.

Vy jste tedy o Stephena usilovala?

Ano. Vlastně jsem zrovna měla lekci ve studiu Niny Huntové, což bývala v Londýně velice slavná škola. Zaslechla jsem telefonický rozhovor, jenž se ho týkal a on zjistil, že jeho partnerka má zkušební termín s někým jiným. Učitel latiny mi navrhl, že by to byl pro mne dobrý partner. Nevěděla jsem, o koho se jedná, ale učitel říkal, že je velice dobrý. Tehdy byl ve vrcholové čtyřiadvacítce. Já jsem byla dobrou tanečnicí a šampiónkou "Old Time", ale ve světě společenského tance jsem byla naprosto neznámá. Musela jsem se tedy vnucovat tím, že jsem mu telefonovala. Nakonec jsem dosáhla toho, ze mne Stephen vyzkoušel.

Uveďte některé ze svých titulů.

Jako amatéři jsme vyhráli jedno mistrovství světa; ostatní tituly jsme získali dvakrát či třikrát… byli jsme koncem sedmdesátých let mistry Evropy a zvítězili jsme na British, International a U.K. Open. Jakožto profesionálové jsme rovněž mnohokrát vyhráli uvedené soutěže. Naše první mistrovství světa se konalo v Japonsku a nikdy na ně nezapomenu — konalo se na stadiónu Budokan. Pro mistrovství světa je to báječné místo… patnáct tisíc diváků, osm "spotů", tvar osmiúhelníku. Pokud jde o tohle první mistrovství, nemyslím, že bych kdy jindy v životě byla bývala tak nervózní.

Proč jste se rozhodla zanechat aktivní dráhy?

Naší úplně poslední soutěží bylo mistrovství světa v Anglii, a my byli rozhodnuti skončit, ať už dopadneme jakkoliv. Oznámili jsme ukončení aktivní dráhy po skončení finále ještě předtím, než byly zveřejněny výsledky. Soutěžili jsme v rozličných stylech po třicet let. Jednou přijde okamžik, kdy víte, že už toho máte dost. Soutěžení vás už přestane těšit! Stephen začal soutěžit v sedmi letech. Třicet let je pro každého soutěžícího dlouhá doba.

Bylo poté, co jste získali svůj první titul mistra světa, pokračovat snazší či těžší? Cítili jste větší tlak?

Myslím, že to platí, ať už získáte jakýkoliv titul — jste-li na vrcholu, existuje už jen jeden směr, který někam vede. Tedy ano, tlak zde existuje. Pokud soustavně pracujete a rozčleníte si své cíle, můžete se části tohoto tlaku zbavit. Vždycky je zábavnější se na vrchol dostávat než se tam udržet. Je důležité mít něco, k čemu se můžete zaměřit. Když jste nahoře, musíte se neustále motivovat.

Odkud pocházíte?

Narodila jsem se v Readingu v Anglii, nyní však žiji ve Wokingu, což je hned za Londýnem, asi dvcet minut od Heathrow. Mám tam ve své zahradě svě vlastní taneční studio. Užívám je jen k trénování a ve svém domě mám byt, který pronajímám tanečníkům, takže spousta párů ke mně přijíždí a bydlí u mne. Rovněž hodně cestuji a trénuji po celém světě.

Bývalo trénování a tancování v Anglii odlišné od toho, jak je tomu nyní? Přistupovala jste k tancování odlišně?

Ne doopravdy. Ovšem, životní okolnosti mají vliv na to, jak trénujete. Jakožto amatéři jsme byli chudými amatéry. Neměli jsme moc peněz. Ovšemže naši rodiče dělali, co mohli, aby nám pomohli, ale museli jsme podle možností shánět peníze sami. Oba jsme pracovali na plný úvazek a trénovat jsme mohli až po večerech, po práci. Bydlela jsem v Readingu, čtyřicet mil od Londýna. Sehnala jsem si práci v Londýně, abych mohla snáze chodit na tréninky. Denně jsem ráno v šest hodin jezdila vlakem do práce. Po práci jsem se stavila u Stephena doma na čaj. Odtamtud jsme šli na trénink, po kterém jsem o půlnoci dorazila na vlak domů do Readingu. Bylo to vyčerpávající. Ovšemže jsme do toho museli vecpat taky naše lekce. Občas, když jsme měli lekci, nezbylo nám na procvičování času. Jakožto profesionálové jsme měli dost velké štěstí. Do půl roku jsme mohli opustit naše "řádná zaměstnání" a stát se profesionály na plný úvazek. Pak jsme museli sladit dohromady naše vlastní trénování s našimi vlastními hodinami a s trénováním jiných. Nikdy nebylo možné trénovat čtyři až pět hodin denně. Museli jste mít veliké štěstí, abyste takovou možnost měli.

Byli všichni soutěžící v téže situaci?

Všeobecně vzato ano, jelikož v Anglii bylo ve společenském tanci velmi málo sponzoringu. Jeden či dva tanečníci ze zámoří sponzory měli. (Je ironií, že jeden norský pár byl sponzorován British Airways!)

Platí to i dnes?

Ne, dnes je toho mnohem víc… firmy, které šijí šaty, obuv a jiné firmy, jež v tanečním světě působí. Avšak, když jsme soutěžili my, žádní sponzoři nebyli. Platili jsme si všechno sami.

Myslíte si, že tanečníci tehdy byli více motivováni?

Máme dnes daleko větší mezinárodní scénu a britští tanečníci to mají mnohem těžší. Když jsme soutěžila já, bylo několik velmi dobrých německých, japonských dánských a norských tanečníků, kteří většinou žili hlavně v Anglii. Byli v Anglii usídleni, jako např. Laxholmovi, kteří byli v naší amatérské a profesionální kariéře našimi nejbližšími soupeři; nebylo jich však tolik… to ohromné množství jako dnes. Ovšemže dnes zde rovněž máme všechny ty země východního bloku. Je to velmi tvrdé, jelikož někteří tanečníci z těchto zemí sponzorováni jsou.

Některé země mají pro amatéry pravidla, odlišná od našich. Povolují amatérům učit. Jsem-li v Itálii, na Ukrajině, v Rusku, a to nejsou jediné země, jichž se to týká, mohu dávat lekci amatérovi, dokonce i mladému, a pět minut poté, co skončím s jeho výukou, stojí on vedle mne a učí! To je ovšem, myslím, obrovská výhoda. Když jsme tancovali my, měli jsme normální zaměstnání a snažili jsme se ten náš tanec dělat navrch. Tihle kluci a děvčata se od sebe učí navzájem a zatímco já učím je, oni učí svého dalšího žáka a učí se sami. Proto si myslím, že v tuto chvíli jsou podmínky na poli amatérů velmi nefér. Amatéři, tím, že učí, získávají zkušenosti a ovšem peníze, zatímco v jiných zemích svým amatérům absolutně zakazují dokonce i pracovat v tanečních školách jako pouštěči hudby.

Myslíte si, že před Olympiádou by se to mělo změnit?

Myslím, že určitě ano. Nejsem proti tomu, aby amatéři učili. Pokud to dokážou správně rozčlenit. Myslím, že je to hrozně nefér vůči mnoha britským tanečníkům (mluvím zejména o nich, jelikož sama Britkou jsem), kterým doslova chybějí peníze k tomu, aby mohli na mezinárodní úrovni soutěžit. Nemohou si udržet pracovní místo, jelikož tancování je tak mezinárodní, že po nich vyžaduje, aby cestovali za soutěžemi po celém světě. Tím přicházejí o své denní zaměstnání. Není jim dovoleno přijímat jakékoliv peníze z tanečního byznysu jako takového. Na tanečním parketě musejí soupeřit s páry, jež si do roka mohou s klidem pořídit čtvery nebo patery nové šaty a jsou ve skutečnosti poloprofesionály. Podle mého skromného názoru, pokud některé země svým amatérům dovolují, aby učili a jiné ne, potřebujeme možná trojí systém soutěží. Potřebujeme soutěže amatérů, poloprofesionálů a profesionálů. Tím by bylo umožněno párům ze zemí, jež svým amatérům povolují učit, aby soupeřili s jinými lidmi, kteří rovněž učí. To by snad mohla být odpověď — nevím.

Myslíte, že chcete-li úspěšně soutěžit ve společenském tanci, je třeba studovat jiné formy tance?

Měla jsem štěstí, jelikož jsem se tím zabývala od samého počátku. Balet je úžasný pro získání síly a pro disciplínu. Alexandrova technika je ovšem skvělá pro (vyvážené) držení těla. Flexibilita je dobrá věc, je tedy dobře studovat, abyste byli flexibilní (pozn. překl.: není zcela jasné, zda zde L.H. má na mysli fyzickou ohebnost, taneční i životní přizpůsobivost nebo vše dohromady). Avšak, pokud se jedná o opravdový trénink, nic se nevyrovná tomu, děláte-li pro to, abyste se vycvičili, svůj vlastní sport, své vlastní umění. Namísto běhu na pět mil byste raději měli dvacetkrát zatančit quickstep, jelikož při tom zapojujete ty svalové skupiny, jež pro tanec trénovat chcete. Soudím, že čím otevřenější máte mysl, tím samozřejmě lépe pro vás.

Existoval někdo, ke komu jste v dobách svých začátků vzhlížela jako ke vzoru?

Moji trenéři, samozřejmě. Měla jsem vždycky štěstí, jelikož jsem se narodila a žiji v Anglii, kde najdete spoustou bývalých šampiónů a měla jsem příležitost s nimi pracovat. Byli tam lidé, kteří toho díky svým specifickým kvalitám mohli hodně nabídnout. Mým hlavním guru se stal Peter Eggleton… dodnes jej mám ráda až do morku kostí. Jsme velmi blízkými přáteli. Peterův taneční styl byl tak elegantní. Je zde Anthony Hurley s jeho schopností cítění. Mohla jsem se cítit hrozně, když jsem přišla po tréninku, a v jediné minutě tancování s ním jsem dokázala všechno uvést na pravou míru, či jsem si to alespoň myslela… pocit, který vám tento muž dokázal předat, byl tak úžasný. Byl zde zesnulý Bennie Tolmeyer. Byl to skvělý trenér a měl skvělé, rychlé oko. V okamžiku dokázal rozpoznat, co u vás není vpořádku a dovedl způsobit, že jste se při lekci cítili skvěle. Jeho přístup byl velmi prostý, pokud jde o principy, ale jasný. Jsou to skvělí rádci.

Tancování prošlo ohromným vývojem. Pokud byste byla na parketě dnes, jak byste se ohodnotila?

To je velmi dobrá otázka. Konkurence je dnes daleko silnější, ale myslím, že jsem dostatečně mnohostranná k tomu, abych mohla dělat to, co tanečníci nyní dělají. Musím to vyučovat a tak si nemyslím, že by mohl být nějaký problém v tom to tančit. Některé z těchto vazeb musím tančit a občas si říkám: "Panebože, odkud se tohle vzalo?" Tancování se vyvíjí a moje výuka se, jak doufám, vyvíjí rovněž. Ráda vstupuji do jiných oblastí tance a prozkoumávám jiné cesty. Udržuji svou mysl vždy otevřenou. Jedinou věcí, o níž jsem pevně přesvědčena, je skutečnost, že u společenského tance, podobně jako u každé jiné taneční formy či v kterémkoliv jiném druhu tancování, jako jsou balet, jazz-dance či soudobý tanec, existuje technika specifická pro tuto danou taneční formu. Existují principy a vodítka, jež styl tance, jímž se zabýváme, charakterizují. Například ve standardních tancích se všeobecně má za to (a standardní tancování podle toho okamžitě poznáte), že pár by měl tancovat v držení, obecně uznávaném jako standardní držení. Všeobecně řečeno máte vypadat tak, jako by těla byla pospolu, majíce povědomí o centru k sobě navzájem a harmonii v linii ramenou a v linii boků. Rovněž máte mít vlastní rovnováhu. Tím místem, v němž já doopravdy rýsuji hranici je, když technika určité choreografie je tak velmi pozměněná; když se, řekněme, stává módou, že dámy vytáčejí své centrum úplně pryč od pána a vyvracejí hlavu doleva a nohy doprava, takže v postavení (alignment) s pánem nemají žádné centrum. Tu hranici si zde vytyčuji, jelikož cítím, že pokud přijímáme onen typ choreografie, ztrácí se nám technika a to, co standardní tance charakterizuje, co je doopravdy dělá standardními tanci. Je to jako rozdíl mezi klasickým baletem, kde jsou chodidla vytočená ven, a soudobým tancem, kdy jsou vtočená dovnitř. To jsou však dva rozdílné styly a vy byste určitě nechtěli vidět Labutí jezero, v němž by primabalerína tančila s chodidly, jež by byla vtočena dovnitř a stala se tak velmi abstraktními. V našem oboru tanečníci neustále experimentují s novými choreografiemi, což je dobře a je to úžasné. Jako profesionálové a trenéři však máme na svých bedrech odpovědnost vést je tak, aby zůstávali v rámci tradičního standardího tancování a dobrého vkusu.

Kdybyste porotovala soutěž a nějaký pár by tyhle věci dělal, ale ve všech ostatních hlediscích by byl tím nejlepším párem, jak byste jej ohodnotila?

To je vždycky velice obtížné. Je to jako hodnocení soutěže začátečníků, kdy mají všichni špatnou práci chodidel nebo špatné držení a je tam jeden pár, který je v tomto ohledu mnohem lepší než celý zbytek, ale je mimo takt. Co uděláte? Někteří sudí by řekli — jsou-li mimo takt, nebudu jim dávat křížky… ale jsou-li (jinak) nejlepším párem? Je to tak trochu problém. Musíte to ohodnotit. S tou choreografií je to totéž. Jestliže máte dva páry, jež jsou na tom podobně a jeden z nich tančí choreografii, již nepovažuji za přijatelnou, dám kříž tomu druhému z nich. Jestliže jsou význačně lepší než ostatní, nedá se nic dělat, musíte jim ten kříž dát. Je to otázka, na níž se dá jen obtížně odpovědět.

Porotujete ráda?

Nemyslím si, že by někdo porotoval rád. Pokud jste tím (aktivním soutěžním tancováním, pozn. překl.) v minulosti prošli, víte, o jak důležitý akt se jedná; víte, kolik je v soutěžním vystoupení práce. Snažíte se dělat to absolutně čestně a ohodnotit páry nejspravedlivěji, jak jen dovedete. Když do toho vstoupí politika, hrozně mne to rozčilí. Nemyslím si, že záleží na tom, ze které země porotce pochází. Sudí by neměli upřednostňovat země, ale ty nejlepší tanečníky. Bohužel tomu tak vždy není. Někteří sudí se domnívají, že mají pověření prosazovat svou vlastní zemi. To je velice smutné. Pokud se to dostane na Olympiádu a my skončíme v situaci, k jaké došlo u krasobruslení, náš sport bude vypadat velice hloupě.

Myslíte si, že skutečnost, že jste tím vším na světové úrovni několikrát sama prošla, z Vás dělá lepší trenérku a porotkyni?

Pokud jde o výuku a trenérství, pak zajisté ano, ať už se jedná o pár nižší úrovně nebo jeden z párů špičkových. Věnuji se tomuto oboru po celý život a něco ze všech těch znalostí by snad na mně bylo mělo nějak ulpět. A já myslím, že ulpělo. Blackpool porotují pouze britští sudí, kteří jsou sami bývalými šampióny (pozn. překl. — interview vznikl v roce 2002). Myslím, že je to jedna z nejspravedlivějších soutěží, jelikož britských soutěžících není mnoho. V podstatě porotujeme zbytek světa. Když odcházíme z parketu, všichni sudí jsou nervózní — klepeme se! Když poprvé porotujete Blackpool, skutečně to cítíte, jelikož máte nesmírnou odpovědnost. Všichni se snaží odvést co nejlepší práci. Všechny ty ohromné zkušenosti, jež máte, jsou tím, co vám dovoluje porotovat. Lidé se vždycky ptají, jak někdo může hodnotit, má-li k posouzení jednoho páru pouze dvě a půl sekundy. Máte-li však s tancováním celoživotní zkušenost (podobného druhu jako Lindsey Hillierová, pozn. překl.), stačí vám pohled a buďto je to správně nebo je to špatně, a vy to víte. Jak se s postupujícími koly zužuje výběr ve "čtyřiadvacítce", "dvanáctce" a "šestce", začínáte se dívat na kvalitu, ale předtím je tím, na čem stavíte svůj názor, váš instinkt. Někdy může docházet k nesnázím, nemáte-li sudí té nejvyšší kvality a nejvyššího kalibru, kteří tím sami prošli; jejich názor na to, co je dobré, může být naprosto odlišný. Mohou být zmateni ohromným rozsahem svého úkolu. Je velice obtížné posuzovat latinskoamerické tance. Nejsem odbornicí na latinu, ale dokážu vidět za to, co bych u ní nazvala "falešným pozlátkem". Pokud se tancem zabýváte po celý svůj život a zažili jste v životě dobré i špatné tancování, nezáleží na tom, jak velice se páry snaží zamaskovat chybějící rumbovou činnost nebo činnost nohou tím, že dělají tisíce triků. Prohlédnete to velmi rychle, a pro kvalifikované oko platí ve standardu totéž. Neoslní vás choreografie. Dokážu říci, zda někdo má kvalitu, když zatančí tři kroky. Proto musí kvalita sudích být ta nejvyšší. Nemusejí být bývalými šampióny, ale mají-li hodnotit soutěže vrcholné kategorie, musejí za sebou mít práci s páry vrcholné kategorie. Nemůžete vzít někoho z ulice, kdo čerstvě absolvoval zkoušku a učí žáky na úrovni medailových zkoušek, a nechat ho porotovat soutěž špičkové kategorie. Takové lidi lze velice snadno ošálit. Ve snaze ošálit porotce jsou soutěžící velmi schopní.

Co myslíte, kde je Vaše místo v tanečním světě nyní a v budoucnu?

Cítím, že mám velkou zodpovědnost udržovat principy, v něž věřím. Dostalo se mi velikého štěstí, že mohu pracovat s mnohými ze špičkových párů a v některých případech s nimi pracuji od dob, kdy byli mladými juniory. Jsem na tyto páry, jež jsou nyní na vrcholných pozicích mezi amatéry a postupují vzhůru mezi profesionály, velice hrdá. Moje skutečná odpovědnost spočívá v tom, udržet je ve správném směru. Je mou zodpovědností udržovat standardy, jež jsou, jak se domnívám, tolik důležité. Rovněž doufám, že mohu společenský tanec vyvíjet v něco úplně nového. Spolupracovala jsem při show "Burn The Floor". To bylo něco zcela nového. Otevřelo to mnoha lidem oči, pokud jde o to, co lze s tancem udělat.

V čem spočívala při "Burn The Floor" vaše účast?

Byla jsem pomocnou režisérkou a choreografkou. Začlo to tím, že jsem dělala choreografii pro párty k padesátým narozeninám Eltona Johna v Londýně. Byl to ohromný úspěch a byla to, jak si umíte představit, skvělá párty. Byly tam všechny špičky z módního světa byznysu kolem rock and rollu; nahrnuli se k parketu a tleskali a dupali šesti párům tančícím standard a šesti párům předvádějícím latinu. Lidé jako Brian May se natlačili k parktetu a zdálo se, že toho nebudou nikdy mít dost! Bylo to úžasné. V publiku byl i Harley Metclaf, producent, jenž měl prsty v "Riverdance". Uviděl v tom potenciál, pozval si mne tedy spolu s hudebním režisérem a s Anthony van Laastem, který je režisérem mnoha show ve West Endu, Bonitou Briggovou, špičkovou kostýmní výtvarnicí, a Patrickem Woodrufem a Markem Fischerem, výtvarníky scény pro Genesis, Pink Floyd, Simply Red a další špičkové skupiny. Stali jsme se produkčním týmem. Seděli jsme kolem mého kuchyňského stolu u mne doma nad prázdným listem papíru a kladli si otázku, kde začít. Byla jsem členkou tvůrčího týmu a dát to všechno dohromady mi zabralo dva roky života. Musela jsem radit, pokud jde o kostýmy a o to, jak mají fungovat. Rovněž pokud jde rytmy, jež se mají použít. Měli jsme fantastickou kostýmní výtvarnici, jejíž představy však byly dosti zcestné. Chtěla, aby si všichni nechali udělat piercing a tetování! Některé nápady týkající se kostýmů by při tanci nefungovaly a tak jsme musely mít spoustu schůzek. Jedno číslo jsme tančili v obuvi od Dr. Martense a já strávila zhruba tři týdny zkoušením těch bot, zda v nich lze tančit a zjišťováním, které z nich jsou nejlepší. Byla jsem zodpovědná za to, abych sehnala všechny tanečníky, a pro páry to byla ohromná sázka do loterie, jelikož se jednalo o cosi, co v životě nikdy nedělali. Žádala jsem po nich, aby na čtyři až šest měsíců opustili soutěžní scénu a účastnili se zájezdové show. Má reputace jakožto členky tvůrčího týmu hodně pomohla povzbudit tanečníky, aby to zkusili. Velmi, velice tvrdě jsem za tyto tanečníky bojovala, pokud jde o smlouvy, platy a smluvní podmínky. Producenti se domnívali, že by mohli za méně peněz mít nezaměstnané tanečníky z West Endu a neuvědomovali si, jak úzce jsme v našich oborech specializováni. Pokud jde o standardní tance, můžete na tohle zapomenout. Pokud chcete ty nejlepší, stojí to mnohem víc; stala se z toho tedy velice drahá show. To je jedním z důvodů, proč už se nedává; pro daný okamžik už je ukončena (pozn. překl. — show, která pod stejným jménem existuje dnes, už je s jinými tanečníky). Bylo to hrozně těžké. Byly to dva roky mého života, ale byla to skvělá show.

Jak vám bylo, když jste viděla hotový produkt?

Můj bože, bylo to úžasné! Vidět ta světla… Patrick Woodruff je nejlepším světelným výtvarníkem na světě. Rock and roll se setkal se společenským tancem. Bylo to jako byste byli na rockovém koncertu — světla, hudba, zvuk, energie. Když jsem přišla do londýnského nahrávacího studia, abych pomohla s tempy, byl tam dvousetčlenný orchestr. Bylo to neuvěřitelné!

Co si myslíte o americkém stylu tancování?

Má na trhu své místo. Díváte-li se na špičkové tanečníky amerického stylu, jsou velice dobří. Nedávno jsem zaznamenala, že obzvláště u latiny se zdá, že se vyvíjí více směrem k mezinárodnímu stylu (pozn. překl.: s tolika nově přišedšími tanečníky původem z Ruska není divu…). Proto přichází o trochu ze své vlastní identity. Nejsem odbornicí na americký styl tance, ale shledávám jej výrazným a tanečníci mají cítění pohybu. Myslím, že mezinárodní styl je technicky mnohem ukázněnější. Ovšemže dát k sobě dvě těla a udržet je pohromadě jako jedno je vždy obtížné. V americkém stylu je více prostoru pro výraz a manévrování.

Když takhle pořád trénujete jiné a porotujete, přicházívají někdy chvíle, kdy vám soutěžení na parketě chybí?

Ne, to už je za mnou. To už jsem dělala. Mám své tričko. Měla jsem svůj čas a ohromně jsem si jej užila. Samozřejmě, že mne tancování baví. Ráda chodím do společnosti a tančím salsu a dělám takovéhle věci, ale soutěžení mi nechybí ani trochu. Mám své vzpomínky. Prožila jsem při soutěžení své hvězdné okamžiky. Existují vzpomínky, které, jak cítím, naplňují můj život a opravdové vzpomínky spojené s mým tancováním, jež nevymizí nikdy. Vzpomínám na první mistrovství světa, jež se konalo v New Yorku. V době, kdy jsme soutěžili, mne zlobila záda. Prožívala jsem naprostou agónii, ale zvládla jsem to a byli jsme druzí. Díky Maxu Buschovi, jenž reprezentoval Německo a jelikož je lékař, mohl mi pomoci injekcemi proti bolestem. Jsme dodnes skvělými přáteli. Navždy si budu pamatovat, co mí kolegové soupeři vyvedli při mém prvním mistrovství světa v Japonsku. Pro jednoho z kluků, s nimiž jsem vyrostla, Steve Powella, to rovněž bylo jeho první mistrovství světa, tančil se svou partnerkou Carol. Soupeřila jsem se Stevem v "Old Time" když nám bylo devět či deset. Steve a Carol nás zabavili, zatímco lidé se postupně vykrádali. Když jsme přišli nahoru, zjistili jsme, že ostatní soutěžící upravili naši ložnici. Všechno bylo naruby, a tam, kde předtím byly dvě postele, nebyla teď postel žádná! Vystěhovali nábytek a přestěhovali věci jinam a pokoj vyzdobili. Všude byly nastříkané "silly strings" (konfety ve sprayi, pozn. překl.) a té noci jsme zažili tu nějvětší párty! Vychutnávala jsem si soutěže, dobré i špatné časy, to, že jsem bývala dole i nahoře. Měla jsem takové štěstí. Byly to až do posledka nádherné časy. Tancování je skvělá věc, najdete (při něm) mnohé přátele. Ale díky, vracet se už nechci.

Odkazy

• www.lindseydance.co.uk Taneční studio Lindsey Hillierové.
• www.burnthefloor.com Burn The Floor. Stránky taneční show.

Žádné komentáře dosud nebyly vloženy.

Užívání těchto stránek se řídí Licenčním ujednáním.