Interiew s Grahamem Oswickem

Dancesportinfo: Zde při soutěží Celtic Classic v Tralee v Irsku se nám dostalo příležitosti hovořit s panem Grahamem Oswickem, jedním z nejznámějších učitelů, ternérů a sudích v tanečním světě.

Graham Oswick: Děkuji!

Dancesportinfo: Rádi bychom hovořili o současné situaci v tancování a o tom, k čemu teď v tancování dochází. Začněme ve Vaší zemi, v Anglii. Domníváte se, že popularita tance klesá, roste, či že k žádné změně nedochází?

S námi při Celtic Classic

Graham Oswick: Řekl bych, že popularita tancování nyní dosáhla tak vysokého bodu, na jakém v uplynulých padesáti letech nikdy nebyla. Je tomu tak obzvláště proto, že máme nyní na BBC dva velmi polulární televizní pořady, velmi úspěšnou sérii "Strictly Come Dancing" a řadu "Strictly Come Dancing — It Takes Two", jež byla loni zvolena nejpopulárnějším programem roku a předstihla tak řadu programů typu soap opera (telenovely). A tanečníci, kteří se při těchto programech účastnili, se právě teď sami téměř stali celebritami. Dokonce i některé z celebrit, když se o nich píše v novinách kvůli jiným věcem, jsou uváděny jako účastníci Strictly Come Dancing, což původně nebylo důvodem toho, že jsou známí. Je to docela dobré!

Taky se u nás právě začal promítat film "Shall we dance" (u nás se promítá pod názvem "Smím prosit?", pozn. překl.), což je v mezinárodním měřítku další velký impuls ve prospěch tancování, tím, že po celém světě pomáhá šířit povědomí o tanci. Televizní programy, o kterých jsem hovořil, jsou, pokud je mi známo, nyní kopírovány ve zhruba pěti dalších zemích, myslím např. v Austrálii, Itálii a v Německu.

Dancesportinfo: Začíná se s tím rovněž např. v Polsku.

Graham Oswick: Doopravdy? To je skvělé. Pro publicitu je to ohromné a tancování ji potřebuje. Tanečníci, kteří vystoupili v televizi, se objevují a jsou velmi populární ve všemožných zábavných týdenních magazínech, ve společenský sloupcích, víte: …S kým je viděli, s kým byli na večeři, že měli pletky s celebritou, s níž tančili, což se v jednom případě doopravdy stalo, velice zřejmě [smích]. Myslím si tedy, že popularita roste.

Nyní máme v Anglii rovněž iniciativu, jež má začlenit taneční výchovu do vzdělávacího systému, do škol. Je to velká věc od vlády, jež to nyní podporuje. Tancování v Anglii se tedy, doufejme, celkem dobře zotavuje. Zabere to ovšem spoustu času, jelikož lidi se musejí od výuky, kterou absolvují normálně, ve škole, dostat do tanečních škol a pak k soutěžení. Je to proces, který probíhá, avšak přinejmenším trend je velmi pozitivní.

Dancesportinfo: Jak víte, je v některých zemích tancování oficiálně uznáváno za sport a jakožto sportovní disciplinu je financuje vláda…

Graham Oswick: Ano…

Dancesportinfo: V Anglii je tancování bráno jako sport pouze zčásti. EADA (English Amateur Dancesport Association — členská organizace IDSF) je částečne finacována radou pro sport, ale někteří lidé tancování jako sport nevnímají. Podle vašeho názoru, myslíte, že je tancování sportem? Nebo byste dal přednost tomu, že jde o umění?

Graham Oswick: Já bych určitě řekl, že je to umění — ale s prvkem sportu. Ovšemže jako tanečníci musíme být fit a musíme se věnovat určitému tréninku fitness kvůli posílení (toning, tj. vlastně vyladění, harmonizaci; pozn. překl.) svalů, atd., ale je to v přímém vztahu s vytvářením umělecké formy, přesně jako je tomu u baletu. Baletní tanečníci se řídí velmi přísnou dietou a mají velmi, velice přísný režim cvičení. My ve standardu a v latině v tom tak dobří nejsme. Avšak balet nikdy za sport považován nebyl. Je to druh umění. Myslím, že tancování je v podstatě o vnímání smysly… a my máme techniku, jež nám pomáhá bezprostředně vnímat (sense) muziku. Nechápu, jak by se to vůbec dalo považovat za sport.

Dancesportinfo: Právě jste se zmínil ony dva aspekty tancování, techniku a výkon (performance — provedení, výkon, výkonnost). Domníváte se, že jeden z nich je důležitější než druhý?

Krátká přestávka při porotování…

Graham Oswick: Neřekl bych, že důležitější je jeden či druhý z nich. Důležité je však pořadí, v němž byste se jim měl učit. Nejste schopen doopravdy dobrého provedení čehosi, pokud nemáte dobrý technický základ, kterým to zabezpečíte. Bylo to velmi zajímavé při lekcích zde v Irsku před pár dny. Prvního dne byly tři lekce, jež byly navzájem zcela odlišné, ale všechny se věnovaly témuž aspektu, tancování zevnitř těla ven. A to bylo třeba zabezpečit znalostí techniky.

Můžete hovořit o všech možných druzích dynamiky, ale pokud se nedokážete pohybovat "z jedné nohy na druhou", potrvá vaše provedení asi po dobu jednoho taktu muziky a zbytek tance strávíte tím, že (sami se sebou, pozn. překl.) budete ze všech sil zápasit a proti muzice bojovat, namísto toho, aby ona byla vaším spojencem.

Z pohledu sudího, z pohledu tanečníka jsou oba aspekty důležité stejně, jelikož být pouze technicky dokonalý je k ničemu. Walter Laird říkával, že technika je zde k tomu, aby vás podpořila, ne jako konečný produkt. To bylo základem způsobu, jakým formoval váš taneční styl, vaši osobnost, vaši choreografii. Pokud jste se drželi principu daného tance a technické kvality pohybu všeobecně, neměly vaše možnosti hranic.

Dancesportinfo: Občas jsou k vidění páry, jež mají velmi dobrou techniku, ale vypadají, jako by nevěděly, k čemu technika slouží. Snad nevidí pro tu techniku důvod… Myslíte, že chyba je v tréninku, jehož se jim dostalo?

V předsálí

Graham Oswick: Může to být obojím, jak neporozuměním ze strany páru samotného, tak učitele. Myslím, že to záleží na páru, jelikož je každý jiný, každý pár je odlišný. Když učím, mám tendenci zakládat výuku na technice, hlavně tak zprvu, dokud se s párem dobře neseznámím, a až poté můžete mluvit o muzikalitě, dynamice, atd. Když za mnou pár přijde, chci nejprve přesně vědět, co dovedou, čemu rozumějí a jak na to půjdou, když vyjdou odtud a půjdou támhle.

Jsem si jist, že s tréninkem někdy bývá potíž, že důraz bývá kladen pouze na techniku a párům nebývá umožněno, aby se vyvinuly jako taneční individuality. Konec konců je tím, o čem celé tancování je, pohyb do muziky. Technika je tu k tomu, aby vám jej umožnila. Někdy jsou páry uvězněny v tunelu… chtějí-li, aby jejich rumbová chůze byla dokonalá a zapomenou na účel, proč s ní původně začali. Zapomenou, že v pozadí jim k tomu hraje muzika, a ona je tím, co mají předvádět — mají ji vyjadřovat svým pohybem!

Jsem si tedy jist, že to může být obojím…

Často však páry musejí projít přechodným obdobím, kdy opravdu, doopravdy musejí pracovat na technice a úroveň výkonnosti v jejich tanci poklesne, a to někdy dost značně. Jiní dokážou dělat výkonnostní a technický trénink ruku v ruce a žádný problém s tím nemají. Každý je jiný, každý to musí dělat způsobem, který mu je vlastní a doufejme, že ať už se řídí jakoukoliv metodou, výsledkem bude něco, co bude zajímavé vidět. Ne vždy, ale doufejme, že ano [směje se].

Dancesportinfo: Existuje podstatný rozdíl mezi tím, jak tančí špičkoví profesionálové a špičkoví amatéři. Profesionálové kladou větší důraz na prvek provedení, zatímco amatéři jsou "sportovnější". Můžete to vysvětlit?

Graham Oswick: Je normální, že napřed tančíme jako amatéři, je to svého druhu období experimentování, kdy se z juniorů formujeme v amatérské tanečníky. Zkoušíte spousty nejrůznějších věcí, zkoušíte rozličné učitele, zkoušíte různé způsoby, jak vypadat. A v době, kdy končíte amatérskou dráhu a jste rozhodnuti pokračovat jako profesionálové, už normálně celkem víte, kudy pokračovat dál. Měli jste čas rozvíjet své technické schopnosti a tedy máte celek, který můžete nabídnout.

Často jsem slýchal, že profesionálové vypadají v porovnání s amatéry nudně, ale tomu je tak obvykle proto, že u amatérů existuje pocit, že se jich sice pohyb a rychlost týkají, ale vždycky nevědí, jak se zastavit či v čem kvalita čehosi spočívá, jak vypadá. A zatím profesionální páry tímhle vším prošly a nyní zvládají více věcí a stává se z toho daleko více umělecká forma a vypadá to mnohem méně sportovně. Úroveň kvality je tedy mnohem vyšší.

Jakožto kapitán anglického týmu

Dancesportinfo: Myslíte si, že existuje velký rozdíl mezi amatérským a profesionálním pohledem na svět? Myslíte si, že lze být špičkovým amatérem, aniž byste tanci obětoval celý svůj život?

Graham Oswick: Máte na mysli to, že je to jejich hlavní životní motivací? Upřímně vám říkám, že nevím o žádném tanečníkovi, který by dosáhl v tancování nejvyššího postavení, aniž by rozvíjení svého umění zasvětil velké procento svého života.

Dancesportinfo: Užívá se tedy slova amatér nepatřičně?

Graham Oswick: Nic jako "amatér" přeci neexistuje, že? Amatéři po celém světě nejsou opravdovými amatéry… Definice tohoto slova platí pro někoho, kdo něco dělá zadarmo, aniž by mu to přinášelo nějaké peníze, ale amatéři po celém světě učí, tančí ukázky a získávají velké sumy peněz prostřednictvím soutěží. Žádní amatéři tedy neexistují a slova "amatér" se užívá nesprávně.

Dancesportinfo: Byl byste pro nebo proti tomu, aby amatéři učili či jinak vydělávali tancováním peníze?

Graham Oswick: Jsem absolutně pro to, aby amatéři učili! Myslím, že je dokázáno, že v zemích, kde je to povoleno, např. v Itálii, je cesta k úspěchu mnohem lepší, jelikož ve výuce mají "pyramidu" — nejlepší tanečníci učí o úroveň níž, a ti tanečníci o úroveň níže učí další nižší úroveň, a ti zase o úroveň níž. A tak produkují velký počet tanečníků. V Rusku je to stejné.

To bylo, a nadále zůstává problémem v Anglii a proto máme onu disproporci mezi "medailisty" (studenti, připravující se k medailovým zkouškám, pozn. překl.) a soutěžními tanečníky. Mezi špičkovými trenéry a učiteli medailistů neexistuje nic a očividně zde je finanční propast. Cena za lekci je příliš vysoká, což mnoha lidem brání v růstu. Mohu říci amatérům, které učím "Podívejte, učte tyto páry, které vyšly ze školy 'medailistů'". Oni by těm párům účtovali podstatně méně, než stojí výuka u mne. A takhle ten systém funguje v Itálii.

Neznám žádného profesionálního trenéra, který by neříkal: "Kéž bych byl býval věděl tenkrát, když jsem soutěžil, co vím nyní…". Jakmile totiž začnete někoho učit, a může to být něco základního, pojednou tomu něčemu porozumíte sami. A je velmi smutné, obzvláště v této zemi, že páry nevyučují a nemohou se tak učením jiných učit samy; tomu, že se snažíte někoho něčemu učit, se totiž nic nevyrovná. K tomu dochází u soutěžních tanečníků. Když jsem jako profesionál soutěžil já… máte sklon učit to, čemu učí vás, jelikož se snažíte to procvičovat. Tím se posouváte dál. Jelikož to učíte, lépe tomu rozumíte.

Dancesportinfo: Existuje široce rošířený názor, že pravidlo, které brání amatérům učit, je zde k tomu, aby chránilo slabé profesionály a jejich pracovní místa.

Graham Oswick: Jsem si jist, že tomu tak je.

Dancesportinfo: Mluvil jste o různých úrovních při výuce. Platí to rovněž pro porotování? Patrně jste zažil mnohé soutěže, jejichž výsledky byly, mírně řečeno, podivné.

Graham Oswick: Ano, mnohokrát.

Dancesportinfo: Mnozí se tedy domnívají, že hodnocení není v tancování spravedlivé a že záleží na tom, u kterého učitele se školíte nebo z které školy jste. Můžete v této věci vyslovit svůj názor?

Graham Oswick: Myslím, že problém souvisí s úrovní hodnocení. Vždycky jsem argumentoval, a vždycky budu, že mne v průběhu mé kariéry někteří jedinci hodnotili velmi špatně, ať už proto, že jsem si u nich nebral lekce nebo proto, že jsem špatně tancoval — to je jedno, ale pokud jsem cítil, že na svůj názor měli právo, bylo to v pořádku. V jistém smyslu věřím, že jedinými lidmi, kteří by měli hodnotit soutěže, a obzvláště soutěže, které určují a formují kariéry některých těchto mladých lidí, jsou ti, kteří to buď v tanci na vysokou úroveň dotáhli sami nebo jsou trenéry párů, jež takové úrovně dosahují.

V taneční historii existuje mnoho slavných lidí, kteří sami ve skutečnosti nikdy doopravdy nesoutěžili, ale stali se díky svým znalostem a svým očím trenéry velmi vysoké úrovně, a je to tak v pořádku. Dokážete-li tvořit páry, jež dosahují v tancování vysoké úrovně, nebo na vysoké úrovni tančíte sami, nemám s tím, že hodnotíte soutěže, žádný problém. Mám ale ohromnou potíž s lidmi, kteří jsou zubaři od pondělka do soboty a v neděli jsou protoci na soutěži, jelikož jednou do roka strávili den tím, že seděli na semináři a naslouchali dvěma lidem, jak mluvili o tanci. Mám potíž rovněž s tím, že toto k tomu, aby se k porotování kvalifikovali, stačí.

Dancesportinfo: V tanečních organizacích existuje velká roztříštěnost. Je jich několik ve Velké Británii, na Ukrajině a v jiných zemích. A ovšem, existuje velký rozdíl v tom, jak na tancování nahlížejí dvě velké mezinárodní organizace, WD&DSC a IDSF. Myslíte, že existuje nějaká naděje na systém, kde by všichni byli částí jedné šťastné taneční rodiny?

Při porotování amatérské soutěže IDSF v latině

Graham Oswick: Myslím, že zde nikdy nevznikne jediný systém, který by vyhovoval všem! Ať už bude systém jakýkoliv, vždycky zde bude určitá skupina, jež se bude cítit fungováním systému poškozena. Bohužel, já osobně, jako člověk, který z hloubi srdce miluje tancování, mám pocit, že spousta těch bojů je vyvolána bojem o osobní moc a není odrazem potřeb tancování, tanečníků a toho, co chtějí. Rozhoduje se bez nich a možnost rozhodovat je jim brána z rukou a mám pocit, že se tanečníků nikdy nikdo neptal a neptá, co chtějí. Je potřeba s tím něco udělat. Věci se dějí; a snad se ty věci uspořádají, ale bude to za cenu času — a splasknutí ega pár jedinců. Tím, kdo je důležitý, jsou tanečníci, ne lidé na špici těch… federací, či co to je. Tanečníci jsou tím, o koho jest nám pečovati. A ať už nakonec získá kontrolu kdokoliv, musí to být někdo, kdo bude tak spravedlivý, jak jen je to možné.

Problémy tu vždycky existovaly; můžete jít do minulosti jak hluboko chcete a vždycky tomu tak bylo. Lidé byli nespravedliví k párům a páry měly pocit, že byly špatně hodnoceny. Ale věci se dějí a věci se mění. Stále se domnívám že, snad před mnoha lety, byli hlavním kritériem tanečníci. Když bylo třeba něco udělat, udělalo se to. Ale věci se změnily. Nyní je problémem to, že čím více je v tom peněz, tím větší problémy to s sebou přináší. Peníze jsou, více než cokoliv jiného, kořenem zla, a taky moc. Moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně.

Závažnou věcí u IDSF je skutečnost, že ji řídí byznysmeni, což je ohromné, jelikož v historii všechny taneční organizace řídili tanečníci. Díky pouhému faktu, že byli tanečníky, nebyli v byznysu až tak dobří [směje se]! Ale protože IDSF provozují byznysmeni, mají čas věnovat se získávání sponzorů, přemýšlet o systému a všech takovýchhle věcech. Negativní stránkou věci však je, že nejsou tanečníky a je tedy otázkou, zda rozhodnutí, jež činí, odrážejí potřeby a požadavky tanečníků. To bylo jednou z mých klíčových starostí.

Dancesportinfo: Domníváte se, že existuje naděje na vytvoření jedné organizace, kterou by společně řídili profesionální učitelé, porotci a tanečníci?

Graham Oswick: Nu, možné je všechno. Budou-li spolu zúčastněné strany jednat a budou-li hovořit u kulatého stolu, je možné cokoliv. Musí tomu tak být! Nikdy to nebude snadné a vždy zde bude existovat konkurence. Ale konkurence je tím, co posunuje věci kupředu. Je tomu tak v libovolné oblasti podnikání, je to konkurence, co nutí původní podnik pracovat tvrději.

Dancesportinfo: Vraťme se zpět k tématu, o němž jsme hovořili předtím. V Rusku, v Itálii je tancování organizováno odlišně, prostřednictvím tanečních klubů. V Anglii žádný klubový systém neexistuje. Když tedy zde v Anglii přijdete k trenérovi, zaplatíte za hodinu a o hodinu později už vás učitel pustí z hlavy a věnuje se dalšímu páru. Chybí zde tedy podpora. Je to obtížné obzvláště pro mladé tanečníky, děti a juniory, kteří přicházejí z netanečního prostředí a nevědí, či jejich rodiče nevědí, co dělat, aby se posunovali kupředu…

S Jevgenijem Smaginem jako kapitán anglického týmu

Graham Oswick: Řekl bych, že odpověď na tohle má dvě části. Jednak, toto tvrzení už stejně není ani trochu pravda, jelikož mnozí mladí profesionálové z mojí generace, či z generace následující, se velmi věnují párům, s nimiž pracují a velice své páry podporují, velmi je podporují. Myslím si tedy, že to tvrzení už neplatí. Možná trenéři staré generace, kteří udělali svůj díl práce s páry, byli trenéry, a ne trenéry-rádci. Myslím, že vezmu-li pár, který má se mnou lekce, zabývám se výběrem dalších učitelů, hovořím s nimi o oblečení, jež by měli nosit a které soutěže by byly pro ně vhodné. Myslím, že tohle se děje nyní mnohem častěji nežli před lety.

Já se domnívám, že klubový systém by byl pro Anglii dobrý — vlastně jsem po dobu jednoho roku klub provozoval, jelikož jsem věřil, že to je cesta, kterou bychom se měli ubírat. Klub se nazývá "Dance Dynamics". Mým úmyslem bylo začít v malém měřítku a zahrnul jsem do toho všechny páry, s nimiž jsem v minulosti pracoval. Ty páry platily členské příspěvky a měli jsme k disposici studio. Ze začátku jsme to dělali jen jednou měsíčně, s večerními lekcemi, aby se vytvořil skupinový pocit, že pracují spolu. A fungovalo to docela dobře. Bohužel, vzhledem k roztříštěnosti v tom, odkud byly a ke spoustě dalších komplikací jsem se nakonec rozhodl, že v tuto chvíli by to nefungovalo. Můj klub sídlil v Londýně a já doufal, že někdo v Midlands a někdo na Severu to převezme a že se mezi kluby vyvine trochu soutěžení, ale bohužel se to nevyvíjelo přesně tak, jak jsem měl na mysli. Možná je to cosi, co bychom měli zkusit znovu. Věřím, že je to směr, jímž bychom se ubírat měli, jelikož je pěkné cítit, že jste součástí něčeho.

Dancesportinfo: Myslíte, že taková iniciativa by měla vycházet zdola, od učitelů, nebo byste čekal, že nějaká organizace, jako Britská rada pro tanec, vytvoří nějaká pravidla a bude vyžadovat jejich dodržování?

Graham Oswick: Myslím že to musí vycházet zespodu, od základny, ze škol. To by ve skutečnosti byl způsob, jak vyplnit propast mezi "medailisty" a soutěžními tanečníky, což je cosi, co trochu dělá Liga Supadance, ale nefunguje to tak, jak by mohlo.

Dancesportinfo: V Anglii tančí pro potěšení přes milión lidí, několik tisíc ve školách "medailistů" či soutěžně. Proč tedy anglické páry nedosahují tolika úspěchů, jako v minulosti? Výsledky na mezinárodních (v originále "open", tj. v tomto odstavci "otevřených světu", pozn. překl.) soutěžích jsou dosti podprůměrné; nejsou ty páry tak dobré jako bývaly v minulosti?

Graham Oswick: Ve skutečnosti s tím nesouhlasím. Páry jsou tak dobré, jako vždycky bývaly. Rozdíl spočívá v tom, že kvalita tancování v těch ostatních zemích vzrostla na srovnatelnou úroveň. Žádná země nemůže mít nadvládu a to byl v Anglii problém. Obzvláště u starší generace, která prosazovala myšlenku, že Anglie je významná a dobrá — to skutečně je, ale je pouze jednou z významných zemí. Existuje tolik zemí, jež jsou skvělé v tancování a všechny mají rozličné kvality. Šampióni, kteří odtamtud v minulosti vyšli, v těchto zemích nyní vyučují. Už jen díky svým společenským dispozicím jsou Italové přirozeně nadšení a mají v sobě jiskru a Rusové přirozenou ukázněnost v tom, co dělají. Všechny tyto země mají rozličné věci, jež mohou nabídnout.

V Anglii máme rovněž tolik lidí, kteří se umísťují vysoko a stále spoustu konkurence. Ale Anglie nemá tak velkou populaci jako mnohé z těch zemí, s nimiž v tanci soutěžíme. Je snadné říkat, že před čtyřiceti lety jsme měli výhradně britské finále, ale páry, jež tehdy tančily, byly pouze britské, možná až na tři páry z Holandska a pět párů z Německa. A Německo bylo ohromnou základnou pokud jde o společenské tancování (pro radost), ale soutěžní tanečníky před padesáti lety ve skutečnosti neprodukovalo, či nejvýše jen několik málo. (Pozn. překl.: Před padesáti lety — v polovině padesátých let — mělo Německo ještě převážně jiné starosti. Ale o pět, deset let později…)

Dancesportinfo: Podíváte-li se na výsledky juniorského Blackpoolu, vidíte, že se zúčastnilo jen velice málo anglických párů. Proč tomu tak je?

Graham Oswick: Myslím, že tím, nač se musíme zaměřit, je překlenutí mezery mezi "medailisty" a oblastí (otevřených) soutěží. Problém není s kategorií juniorů, problém je s kategorií dětí. Musíte se vrátit zpět na začátek. Musíme děti přivést k tomu, aby zaplnily mezeru mezi "medailisty" a soutěžemi. Ve skutečnosti tam není jiný rozdíl než v názvu. Vše, co tančí v soutěži medailistů mohou tančit v otevřené soutěži. Pravidla pro oblékání jsou stejná, normálně to tedy znamená pouze odlišné místo konání soutěže. Spousta těchto lidí tu je stále.

Dancesportinfo: V jakém věku mají podle Vašeho názoru začít s tancováním, chtějí-li soutěžit?

Se Zbyszkem Swirskim z Dancesportinfo.net

Graham Oswick: Nu, v čím mladším věku začnete, tím větší jsou vaše šance… ale existují jiní lidé, kteří začnou pozdě a jsou stejně úspěšní. Záleží to na vaší průpravě. Někteří lidé se věnovali jiné formě tance, baletu, jazzdance, a pak vstoupili do našeho světa. Tito lidé jsou zde velmi úspěšní. Jiní lidé začali ve čtyřech letech a prostě jen pokračovali a dělali společenský tanec. Je to tedy individuální. Já jsem v kategorii dětí nikdy netančil; začal jsem soutěžit jako junior, když mi bylo třináct. O dva roky později jsem zvítězil na "International". Všechno to záleží na vaší touze, jak moc něco chcete dělat.

Dancesportinfo: Kolik hodin lekcí byste měl brát a kolik hodin byste měl trénovat, abyste dosáhl těch nejlepších výsledků?

Graham Oswick: Má se to tak, že máte-li dobré informace, nepotřebujete příliš mnoho lekcí. Všechno záleží na úrovni a schopnostech toho kterého jedince. Některé lidi je třeba sledovat podrobněji a pravidelněji, jiné můžete učit jednou za měsíc a oni mezitím to, co jim řeknete, budou procvičovat, a bude jim to tak stačit. Čím výše se dostanete, tím víc musíte dělat, ale rovněž musíte tím více trénovat. Já doopravdy věřím tomu, že na jednu hodinu výuky by měly připadat přinejmenším čtyři hodiny procvičování.

Dancesportinfo: Vaše vize budoucnosti tancování v Anglii je tedy vcelku optimistická — mám z toho dobrý pocit.

Graham Oswick: Nejsem natolik slepý, abych neviděl problémy, jež máme. Máme před sebou dlouhou cestu. Patrně nebudeme mít v příštích pár letech tolik špičkových juniorů, ale budou-li věci postupovat kupředu tak, jako nyní, iniciativa by měla právě přicházet do škol. Je to celé otázka množství, čím více lidí máte, tím větší je šance, že natrefíte na šampióna.

Dancesportinfo: Děkuji Vám za zajímavý rozhovor!

Žádné komentáře dosud nebyly vloženy.

Užívání těchto stránek se řídí Licenčním ujednáním.